Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #3

Jen co jsem ráno začala vnímat okolí, udeřil mě do nosu neidentifikovatelný smrad. „Co to sakra je?!" zeptala jsem se, když jsem došla k Annie, Jackovi a Derekovi, kteří už byli vzhůru, seděli v kroužku, křoupali crackery a o něčem se bavili. „Naše drahá rasová menšina tam dole" odpověděla Ann. Vypadala zničeně: vlasy ji zplihle visely a pod očima měla tmavé kruhy. To ji ale nebránilo v tom, aby se na mě usmála. „Teď už spíš většina" namítl Jack také zvesela. „Ale vždyť včera byli v pohodě" odporovala jsem. „ Hele, když ti chcípne křeček, tak se taky nezačne rozkládat hned" nedala se Ann. Kdybych někdy měla křečka, asi by mi to moc vtipné nepřišlo, ale brácha byl alergický na zvířecí srst, takže mi nic nebránilo se k nim se smíchem posadit. „Dáš si taky cracker?" zeptal se vysmátý Derek podávaje mi tři kousky. Od včerejšího poledne jsem nic nejedla a měla jsem už docela velký hlad. „Že váháš" ušklíbala jsem se na něj a vzala si je. Dennis měl ještě půlnoc a nedaleko něj vedle sebe leželi Lucy a David, který Lucy zezadu objímal, jako by ji chtěl chránit. Ti dva po sobě pokukovali už dříve, ale nějak moc jsem se o to nestarala. Kdyby se dali dohromady, přála bych jim to. Kdyby ne, život by šel dál. Rozhodli jsme se je nebudit, protože podle Annie to byla jedna z posledních nocí, které jsme mohli celé nerušeně prospat. Seděli jsme tedy jen tak ve čtyřech a bavili se jako by se nic nestalo.

„Jak vůbec probíhala noc?" nedalo mi to a zeptala jsem se po chvilce. „Nooo...." začala Ann a potlačila při tom zívnutí. „Zajímavá" zhodnotila to nakonec. „Támhle ty dvě holubičky", kývla směrem k Davidovi s Lucy „se k sobě pořád tulili, Jack něco mumlal ze spaní, ale jinak jste všichni byli jako zabití. A jestli se ptáš na tohle: ne, nikdo se tady neobjevil. Vypadá to, že to zasáhlo minimálně celé město, ne-li celý stát. Ale", usmála se „zjistila jsem, že u sebe mám mapu a napsala jsem pár míst, které rozhodně navštívíme. Až se ti tři vzbudí, ukážu vám to."

„Tak koukejte", začala Ann, když jsme už byli všichni a vytáhla papír, který byl celý popsaný „jako první místo, které navštívíme, jsem napsala ten malý obchod s jídlem na Green Road. Nabereme tam zásoby a když tam bude bezpečno, můžeme se tam na nějaký čas zabydlet. V opačném případě jsem vybrala ten malý domek o dva bloky dál. Bude tam méně jídla, ale jinak by byl vyhovující. Potom to bude policejní stanice v centru. Sice to bude všude kolem zamořené, ale ty zbraně potřebujeme. Když tohle všechno zvládneme, a věřte mi, že to nebude lehký, mohli bysme zkusit Downey-mart, nebo něco podobného. Takže to uděláme následovně: mám jednu dýmovnici a jednu světlici. Dýmovnici hodím dolů do dvora. Až se u ní nakažení začnou shromažďovat slezeme po žebříku dolů a projdeme nejkratší cestou školou. Tu světlici se pokusím vypálit do nějaké chodby, kterou nebudeme potřebovat, měla by fungovat stejně, jako dýmovnice. Potom už to znáte: půjdeme do leva, na první křižovatce vpravo, na druhé taky a pak rovně k tomu obchodu. Půjdu první, za mnou holky, potom Jack s Derekem a Dennisem a jako poslední David. Promiň, ale máš zbraň, musíš nás krýt", podívala se na něj omluvně. „Připraveni?" zeptala se. Přikývli jsme.

Annie vzala do ruky dýmovnici a hodila ji dolů. Potom rychle popadla batoh a začala slézat po žebříku. Nechala jsem Lucy jít za ní a pak jsem vyrazila také.

Většina nakažených se shromáždila u dýmovnice a tak jsme měli cestu skoro volnou. Rychle jsem vběhla s kluky v patách do školy. Jak Ann slíbila, hodila do vedlejší chodby světlici a rozběhla se co nejrychleji ven. Probíhala jsem za ní kolem nakažených, které světlice ani dýmovnice nepřilákaly. Ti se ale sotva stačili pohnout a my už byli daleko před nimi.

Před školou jsme se na chvilku zastavili. „Jsme všichni?" zeptala se Ann. Opět jsme jen přikývli a rozběhli se dál. Z druhé strany nás ale zpozorovalo stádo nakažených.

Po druhé zatáčce mně začínal docházet dech. „Už jen jedna a jsme tam" říkala jsem si v duchu. Cíl se blížil. Zahnuli jsme. Za zády jsme měli stádo jedněch nakažených a před námi bylo další. „Rychle. Pod auta!" vykřikl někdo. Nejblíže mě stálo červené nablýskané ferrari. Mělo sice podvozek níže u země než ostatní auta ale i přesto jsem se k němu rozběhla. „Kurva" zaklela jsem. Nevešla jsem se pod něj.

Postavila jsem se. Obě stáda se rychle přibližovala. V tu chvíli mě něco napadlo. Vytáhla jsem z kapsy mobil, zvolila první písničku, hlasitost zvýšila na maximum a hodila ho co nejdál od aut. Zabralo to. Nakažení se k němu začali stahovat. Trochu jsem to ale nedomyslela. Ta druhá skupina nakažených, která za námi šla od školy to musela slyšet taky. Rychle jsem otevřela dveře od auta a lehla si na podlahu. Najednou se kousek ode mě začalo ozývat chrčení a hned nato se vynořil zohavený obličej nakaženého. Popadla jsem první věc, kterou jsem našla, jakýsi plastový kufřík, a začala ho mlátit. Asi po dvaceti pokusech mi mrtvý konečně bezvládně padl na břicho. V tu chvíli jsem měla tílko nejen od prachu ale i od krve. Ani jsem si nestačila oddechnout a za okénky už se začali míhat nakažení od školy. Snažila jsem se být co nejtišší, nejnápadnější. Asi po deseti minutách, když se venku nic nehýbalo, jsem se opatrně zvedla a vyhlédla ven čelním sklem. Všichni nakažení byli na druhém konci ulice zabraní mobilem.

Pomalu jsem vylezla z auta a tiše přivřela dveře. Hned nato začali zpod aut vylézat ostatní. Nehodlali jsme opět zaujmout pozornost nakažených a tak jsme se rozběhli na druhou stranu. Pryč od obchodu, pryč od nich... Probíhali jsme ulicemi a ostrými předměty, které vylovila Ann ze svého "zázračného batohu", jsme bodali nakažené do hlavy. Chtěli jsme tak alespoň trochu zúžit dav, který nás následoval. „Rychle, támhle do toho domu." křikla najednou Annie. Ocitli jsme se na začátku nejbohatší části města a věděli jsme, že za ní už je jen příroda. Tu jsme zatím riskovat nechtěli. I přesto že mě bolely nohy, nedostávalo se mi dechu a píchalo mě v boku jsem se vydala k domku, na který ukazovala. Vypadal vcelku luxusně.

Ke dveřím jsme doběhli skoro ve stejném pořadí, jako jsme vyběhli ze školy. Jen Derek se přesunul před Ann. Právě lomcoval s dveřmi a marně se pokoušel dostat dovnitř. „Takhle z tebe dřív bude svačinka, než to otevřeš" prohlásila Annie a odsunula ho stranou. Vzala si nůž, udělala pár sebejistých pohybů a dveře se s lupnutím otevřeli. Rychle jsme vpadli dovnitř.