1. kapitola - Přemlouvání

199 12 2
                                    

Katrin

Život po střední je úplně jiný, než jsem si myslela. Mé plány jít na vysokou úplně ztroskotaly a hledání nové práce nebylo o moc lepší. Nakonec jsem byla ráda, že jsem našla místo alespoň v místní kavárně. Nevadí mi to, vlastně jsem za to hrozně vděčná. Chuť a vůni kávy miluju a nabídka toho, že mě naučí vše od přípravy až do latte art mě zlákala.

Měla jsem sice jiné plány do budoucna, ale ne vždy se všechno povede. Bohužel. Život nám připraví různé překážky a je jen na nás, jak se s nimi vypořádáme. Já momentálně nemám chuť nic řešit. Jsem ráda, že to vyšlo takhle a že to zvládnu všechno sama.

Už rok a kousek bydlím sama. Hned po střední jsem se rozhodla odstěhovat se od rodičů. Mám je ráda, ale cítila jsem, že se potřebuju osamostatnit.

Než jsem nastoupila do prváku, tak dostali rodiče lepší nabídku v práci, ale to znamenalo se zase stěhovat. Nenapadlo je se mě ani zeptat. Samozřejmě, že bych jim v tom nebránila, ale mrzelo mě to. I z toho důvodu, že jsem konečně někam zapadla a měla kamarády. Jediná výhoda byla, že to bylo blízko mé nové školy, tak jsem nemusela být aspoň na intru a stačilo jen dojíždět.

Byt jsem si nakonec vybrala ve městě, kde jsem chodila do školy. Nechtěla jsem přijít o další kamarády, protože s pár lidmi ze školy jsem si dost sedla a bylo by mi líto o ně přijít. Tak jako o všechny ostatní. S bývalými kamarády se skoro nebavíme. Už je to přes dva roky, co jsem se viděla s Luckou a Anet. Skoro vůbec si nenapíšeme, většinou jen když má někdo narozeniny nebo svátek. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Chyba je i na mé straně.

Nemůžu říct, že bych byla teď nešťastná, ale vysloveně šťastná také ne. Svou práci miluju a pokud bych měla někdy příležitost, ráda bych si otevřela vlastní kavárnu. Byt, ve kterém bydlím, zbožňuji také. Není sice moc velký, jsou to jen dvě místnost, kuchyň a obývací pokoj dohromady a pak ložnice. Jsem ale ráda, že mám velkou kuchyň a že se mi tam vešel i velký pracovní stůl. To bylo moje největší přání a jako bonus je terasa, takže si nemám na co stěžovat. Jen cítím hrozné prázdno, jako by mi něco chybělo.

„Země volá Katrin. Nespíš snad?" vytrhne mě hlas z přemýšlení. Trhnu sebou a zadívám se na pár tmavě hnědých očí přede mnou.

„Omlouvám se. Trochu jsem se zamyslela," řeknu a uculím se. Zora jen pokrčí rameny a pokračuje: „Takže jsi vůbec nevnímala, co jsem ti říkala, viď?"

„Ne, promiň," přiznám se a zastydím se. Ne že bych jí nechtěla poslouchat, ale občas se mi stane, že se zamyslím, a aniž bych chtěla, přestanu dávat pozor.

„Ach jo, ptala jsem se tě, jestli teda se mnou půjdeš na tu Jakubovo party. Víš, že se mi tam samotné moc jít nechce," řekne prosebně a podívá se na mě tím jejím spím kukučem u kterého ví, že na mě dost funguje.

„Zory, víš že na to moc nejsem. Zvlášť když tam ty lidi vůbec neznám. Navíc, sama tam nebudeš, když tam bude Jakub," odpovím nervózně. Mám Zory hrozně ráda, je to moje nejlepší kamarádka a ví o mně všechno. Teda skoro všechno. Jsou věci, která jsem jí neřekla a nevím, jestli to někdy udělám.

„Ale já bych chtěla abys šla taky. Co když si mě nebude všímat? Pak tam nebudu mít ani nikoho, kdo by mě utěšil," žadoní dál. Nemusím takové akce a ona to ví. Necítím se tam ve své kůži a pokud to jde, tak se jim vyhýbám, co můžu.

„Tak dobře, ale jen protože jsi to ty a chci, aby se to konečně mezi vámi nějak hnulo" souhlasím nakonec neochotně. Zorce už se nějaký čas Jakub líbí, ale stydí se mu to nějak víc naznačit. Úplně jí chápu, taky jsem tohle nikdy neuměla. Z Jakubovo strany se mi zdá, že by tam občas nějaký náznak být mohl, ale ten kluk je zatraceně nečitelnej, že těžko říct.

„Děkuji, jsi skvělá!" zapiští nadšeně Zory a usmívá se od ucha k uchu. Já už tak nadšená z toho nejsem. „Zlato, já už budu muset jít. Mám dneska ještě sraz s mamkou, chtěla něco řešit."

„V pohodě," usměju se na ní. „Nech to tady."

„Dobrá, děkuju. Příště máš u mě kafe ty. Měj se," řekne, popadne kabát a než jí stačím pořádně odpovědět tak zmizí. Vezmu naše dva hrnečky a jdu je odnést k baru, kde stojí moje kolegyně Bára.

„Děkuji, ale nemusela jsi to sem nosit Katrin, odnesla bych to," řekne s úsměvem a vezme si ode mě dva větší bílé hrnečky.

„To je v pořádku. Zaplatím, jo?" oplatím jí úsměv. Začnu lovit peněženku z kabelky a dám Barče peníze.

„Děkuji, tak zítra. Ahoj," zamávám na rozloučenou a vyjdu ven. Na to že je skoro konec září, tak je celkem hezky. Zadívám se do sluníčka, takže nedávám moc pozor na cestu a někoho srazím.

„Omlouvám se," vyhrknu rychle.

„Jé, ahoj Katrin. To je v pořádku," zasměje se postava před mnou. „Jako vždy zasněná, co?"

„Jejda ahoj, ještě jednou promiň. Zasněná moc ne, spíš se snažím vstřebat, že jsem Zory kývla na to, že s ní půjdu k tobě na party." uculím se nazpět. „Ne, že bys mi vadil ty, ale víš, jak to mám," dodám rychle, aby to nevyznělo blbě.

„Chápu, ale nemusíš se bát, bude to skvělý! A ty se potřebuješ taky trochu odvázat a možná i někoho potkáš," mrkne a poplácá mě po rameni.

„Jakube, víš že teď o nikoho nestojí," povzdech si. Pořád by mi někdo někoho sháněl a dohazoval. Všichni si myslí, že někoho nutně potřebuji, že tyhle řeči mám jen proto, abych to nalhala sama sobě. Není to pravda. Nehledám nikoho nutně, až to přijde tak to přijde, ale jsem teď šťastná sama. Poslední vztah, jestli se tomu dá tak říkat, jsem měla před rokem a půl. Vydrželo nám to dva měsíce a byla jsem to já. Nedokážu pořád zapomenout a je to špatně. Nemůžu být ve vztahu, když mé myšlenky směřují pořád jinam. O tom nikdo z nich neví, proto se pořád snaží dál. Neřekla jsem jim to, protože by to nikdo z nich určitě nepochopil.

„No jo, ty samotářko naše. No nic, budu se těšit. Zatím pá a pozdravuj Zorku," rozloučí se.

„Pá," odpovím a sleduju jeho záda, jak mizí za rohem ulice. Jakub je hodný kluk. Mám ho moc ráda a byla bych moc ráda, kdyby jim to vyšlo. Hodili by se k sobě oba to jsou takový blonďatí andílci.

Odemknu dveře do svého bytu, svléknu si bundu a zuju si boty. Vejdu do kuchyně, kde mě okamžitě praští do nosu skořicová vůně. Včera jsem pekla skořicové šneky a jejich vůně tu je cítit ještě teď. Jednoho si vezmu a jdu za svým chlupatým miláčkem.

„Ahoj ušáčku," řeknu a kleknu si ke kleci. Přicupitá malý šedý králíček a zvědavě se na mě podívá. „Jak pak jsi se dneska měl Dobby? Ne nedám ti ani kousek, tohle králíčci nesmí. Vydrž, donesu ti mrkvičku." Ano pojmenovala jsem svého králíka Dobby. Miluju filmy a knížky o Harrym a prostě, kdo by neměl rád Dobbyho.

Vstanu a vyndám z lednice malou mrkev, kterou opláchnu a vrátím se za Dobbym.

„Chtěl bys ven?" zeptám se, i když mi je jasné že chce. Otevřu klec a nabídnu mu mrkev. Hned vystrčí čumáček z klece a je venku. Pohladím ho po hlavě a nechám ho v klidu chroupat.

Mezitím si jdu uvařit čaj a posadím se na gauč ze kterého mám krásný výhled ven. Pořád musím myslet na tu party. Opravdu se mi tam nechce, i když měl Jakub asi pravdu, že bych se měla trochu odvázat. Taky bych neměla být zavřená jen doma, i když mi je tu dobře.

Ucítím lehké drcnutí do nohy. Podívám se dolu a uvidím Dobbyho, jak na mě kouká. Je mi úplně jasný ,co chce. Vezmu ho do ruku a dám si ho na klín.

„Tady se někdo přišel pomazlit," řeknu mu a začnu ho drbat za ušima. Spokojeně se natáhne a zavře očička. Jak já ho zbožňuju.

......

Ahoj, 

dobře asi jsem do toho nápadu byla zapálená víc, než jsem čekala. Takže po asi 5-6 letech je tu druhý díl a já se co nejdřív vrhnu na opravování toho prvního, protože už jen co jsem nakoukla to bude potřeba. (Vynecháme fakt, že si skoro nepamatuju sama, co jsem tam psala.)

Každopádně doufám, že se vám to bude líbit stejně nebo aspoň trochu, jako předchozí díl :)

Stejně rozdílníKde žijí příběhy. Začni objevovat