Stejně rozdílní

4. kapitola - Noční překvapení

Lukáš

Jsem na Nelu docela naštvaný a taky mě to mrzí, ale co se dá dělat. Byla vždycky takhle tvrdohlavá a mě to přestává bavit. Měnit kvůli ní pořád plány je už fakt dost otravný. A taky mě štve, že se ani nenabídla mi pomoct. Nechtěl bych po ní, aby tahala ty těžké věci, ale skládat něco do krabic mohla nebo tu mohla být aspoň se mnou, abych si měl, s kým u práce povídat. Místo toho šla radši s kámoškami na kafe a nákupy, včera byla u kadeřníka a zítra už ani nevím co má v plánu. Jedno vím jistě, nemá to nic společného se mnou.

Popadnu poslední krabici z kuchyně a položím jí do auta. Aspoň jedna místnost bude už odstěhovaná, jen to všechno ještě vybalit a naskládat na místo v nové kuchyni.

Opatrně odnosím krabice s nádobím do nového bytu a unaveně se posadil na zem. Krom postele tu ještě žádný nábytek nemám, takže mi nic jiného nezbývá. Na nějaký se zajedu podívat asi zítra, jelikož mě to začíná dost štvát, že si nemám ani kam sednout. Skoro všechen nábytek si chci koupit nový. Nechce se mi to stěhovat a rád si to zařídím podle svého vkusu, a ne podle toho, co si pořídila mamka. Stejně bych to ani sám nejspíš nezvládl a někoho dalšího otravovat nechci.

Začínám mít docela hlad, takže si objednám pizzu. Sedím u dveří na balkon a pozoruji výhled na město, který se pomalu noří do tmy. Tenhle výhled mě asi nikdy neomrzí a je mi jasné, že tu budu trávit spoustu času.

Když dojím pizzu, tak se ještě donutím něco málo vybalit. Vyndávám opatrně nádobí a skládám ho do kuchyňské linky, kterou jsem už včera umyl a nachystal na dnešek. Jde to pomalu, ale věřím, že to do konce týdne zvládnu. Musím. Víc volná v práci nedostanu.

Unavený padnu do postele a nestihnu se pořádně přikrýt peřinou a už spím.

......

Dneska večer nemám žádné plány. Dalo to docela dost práce, ale konečně mám všechno přestěhováno. Pár nevybalených krabic mi zbylo, ale není v nich nic důležitého, co by nepočkalo a já nutně potřebuju pauzu. Zítra je taky den.

Rozhodnu se, že si půjdu zacvičit. Nedaleká posilovna má otevřeno do deseti, takže mám ještě čas. Sice jsem hodně unavený, ale chybí mi to a věřím, že naopak mě to určitě probere a budu mít lepší náladu.

Vezmu si sportovní tašku a rychle do ní naházím vše potřebné. Jelikož je dneska hezky, využiju to a půjdu pěšky. Aspoň se trochu projdu na čerstvém vzduchu, když jsem byl teď pár dní zavřený doma a jen balil a zase vybaloval. Není to tak daleko a stejně nemám důvod nějak extra pospíchat.

Zavřu skřínku, vezmu si sluchátka s ručníkem a jdu se protáhnout. Zamyšlený a zaposlouchaný do hudby si nevšimnu holky, která se vedle mě objeví.

„Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděla," zasměje se a upře na mě svůj pohled. Řekl bych, že jí je něco mezi osmnácti, devatenácti.

„Ahoj, to bude asi tím, že jsem tu poprvé," odpovím a snažím se, abych nezněl nějak zle, ale nemám rád, když mě někdo při cvičení vyrušuje. Navíc nemám náladu na nějaké flirtování a zatím mám i přítelkyni, takže holka má smůlu.

„Říkala jsem si. Jsem Anna," řekne a podá mi ruky. Chytnu jí a vyloudím malý úsměv.

„Lukáš," představím se.

„Ráda tě poznávám. Víš, chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi s něčím nepomohl, úplně nevím, jak ten cvik mám dělat," řekne rychle. Ta holka je na mě hrozně zbrklá.

„Mě taky a rád," odpovím. Nejsem rád, že mě zdržuje, ale zase nejsem nějak zlý, abych jí neporadil, když poprosí. Aspoň si o tu pomoct řekla.

Jen co jí pomůžu, tak se slušně omluvím a jdu si zase cvičit po svém. Když se mám k odchodu, tak mi zamává a dodá, že doufá, že se příště ještě uvidíme.

„To já taky," řeknu ironicky pro sebe. Je milá a hezká, ne že ne, ale taky je moc upovídaná a otravná a na to já teď nemám vůbec náladu. Událo se toho teď tolik, že chci mít chvíli klid a být jen sám se sebou.

Cestou zpátky domů, už je pěkná tma, ale mně to vůbec nevadí. Noční vycházky po městě mám docela rád. Procházím ulicemi a nikde skoro nikoho nepotkám. Jen uslyším tiché mňouknutí s až pak v dálce spatřím sedět někoho na schodech od vysokého domu před sebou. Pomalým krokem se přibližuju, když si mě postava všimne. Chvíli na mě kouká a pak se postaví. Je to nějaká holka, která je mi něčím povědomá. Nevidím jí pořádně do tváře, protože má přes obličej stín. Ona jen stojí a celou dobu mě pozoruje. Jen co přijdu blíž, nevěřím svým očím. Zastavím a nezmůžu se na nic jiného než na to, že na ní zírám skoro s otevřenou pusou. Nečekal jsem, že jí tu potkám, tak brzo.

„Ahoj," dostanu ze sebe po chvíli úžasu.

„Ahoj," odpoví nevěřícně, a přitom ze mě nespouští oči.

„Co tady děláš?" zeptám se překvapeně. Jsem hrozně nervózní. Nevím, co od toho čekat. Mohl jsem dělat, že jí nevidím a že jsem jí nepoznal, ale nešlo to. Možná až moc okatě si jí prohlížím, nemůžu si pomoct. Má o něco kratší vlasy, než si pamatuji. Jinak vypadá skoro stejně, jen je starší. Už to není ta patnáctiletá holka, co bývala. Možná je ještě o něco hezčí, než dřív byla.

„Ehm...jsem tady na party u kamaráda," zašeptá a na očích jí jde vidět, že je překvapená a nervózní. Možná i trochu vyděšená. „Ale měla bych se spíš ptát já, co ty tady děláš."

„Byl jsem si zacvičit," odpovím. Je mi jasný, že na tohle se neptá, ale chci získat nějaký čas, než jí to řeknu.

„Já spíš myslela, co děláš tady ve městě."

„Bydlím. Mám tu práci," řeknu jednoduše. Odtrhnu od ní pohled a podívám se na špičky svých bot. Nelíbí se mi, jak se teď zatvářila. Nebyl to vůbec hezký pohled. Trval sice jen chvilku, ale všiml jsem si ho a docela to zabolelo.