Stejně rozdílní

2. kapitola - Stěhování

Lukáš

Smutně se rozhlédnu kolem sebe. Poslední rok v tomhle domě nebyl vůbec šťastný. Nejradši bych sem už nikdy nevstoupil. Díky bohu, za mojí práci, které jsem se mohl věnovat na plno a zahnat tak všechny špatná myšlenky a ještě ke všemu se to dost vyplatilo. Už po roce jsem si zasloužil povýšení, které ale znamenalo přesun na jinou pobočku, což mi dost vyhovuje. Jediné co mě trápilo, bylo místo, kam se musím odstěhovat.

Z myšlenek mě vytrhne zvonek.

„Dobrý den, přišli jsme na tu prohlídku vašeho domu," řekne chlap, který stojí za dveřmi se svojí manželkou a malým synem. Okamžitě si vzpomenu na mojí rodinu. Když jsem byl takhle malý, všechno bylo ještě v pořádku, ale ne na dlouho.

„Dobrý den," odpovím. „Pojďte dál."

Jen co vstoupí, zavřu za nimi dveře, nahodím úsměv, i když mi do něj dneska moc není a začnu jim ukazovat každou místnost.

Je to zvláštní pocit provádět tu první zájemce. Trochu teda doufám, že i poslední. Čím dřív dům prodám, tím lépe pro mě.

Nakonec se domluvíme, že se mi ozvou druhý den ráno, což mně dost vyhovuje, jelikož mám teď trochu jiné plány.

Jen co odejedou, nasednu do auta a tentokrát se jedu podívat na byt o který mám zájem já. Vyhlídl jsem si jeden docela blízko od práce, což by bylo dobrý a ještě k tomu podle fotek vypadá úžasně. Má dvě patra s tím, že v prvním je jedna velká místnost s kuchyní, obývacím pokojem a jídelnou a pak ještě pracovna. V patře je velká ložnice s šatnou, koupelnou a terasou ze které je výhled na celé město.

Majitel už na mě čeká před vchodem. S úsměvem se pozdravíme a jdeme dovnitř. Byt vypadá přesně podle mých představ, takže se hned domluvíme, že jen co prodám svůj dům, že ho beru. Naštěstí je pán velice milý a souhlasí s tím, že počká. Jsem z toho nadšený, konečně by se mi po nějakém čase mohlo trochu dařit.

Okolí vypadá taky fajn, jediné co mě trochu děsí je Katrin. Vím, že sem odcházela tenkrát na střední a je to hrozně divný pocit vědět, že dřív v tomhle městě trávila spousty času a že tu má kamarády. Ani nevím, kde je jí teď konec, ale určitě si někde užívá čas na své vysněné vysoké škole, jak o tom vždycky básnila. Je to docela dlouho, co jsme se viděli naposledy, a já nevím, jestli to chci měnit. Na jednu stranu bych hrozně rád věděl, co dělá a jak se má, na druhou stranu bych na ní nejraději zapomněl.

Nasednu do auta a vydám se na cestu domů, i když už to dlouho moje doma nebude. Těším se na nový začátek. Mám z toho i strach, ale výhoda bude, že nepůjdu úplně sám. Půjde se mnou bydlet i moje přítelkyně a přestupuje tam i můj kolega Dan, takže tam nebudu úplně sám. Ne, že bych měl problém se seznamovat, ale pro začátek je fajn, tam znát aspoň někoho.

Než dojedu domů, tak se začíná pomalu stmívat. Zaparkuju před domem a pěkně hladovej zamířím jako první do kuchyně a pak hned na gauč, kde vezmu telefon do ruky a zavolám své přítelkyni Nele.

„Ahoj Zlato, jak jsi se dneska měla?" zeptám se, ale abych byl upřímný, zas tak moc mě to nezajímá, jelikož je mi úplně jasné o čem mi bude zase povídat - nákupy s kamarádkami, drby co kdo s kým má, kdo kde byl a tak podobně.

„Dobře," řekne a tahle krátká odpověď mě dost zaskočí. Nikdy nejsou takhle krátké.

„Ehm...tak jo. Hele byl jsem se podívat na ten byt a je úplně skvělej...," začnu, ale nestihnu to ani doříct a skočí mi do řeči.

„Jo to je fajn, ale chtěla jsem s tebou nejdřív o něčem mluvit," řekne váhavě a mně je jasný, že je něco špatně.

„Dobře, tak povídej," odpovím. Na mém hlase jde slyšet ten přechod z nadšení do nejistoty. Jak jí znám, tak nejde odhadnout, co mám od toho čekat, ale nebude to nic dobrého. Ta holka jeden den chce něco a druhý den je to úplně jinak, takže je dost nevyzpytatelná.

„Víš, nechci se stěhovat a nechci s tebou zatím ani bydlet," řekne a já se zarazím. Plánovali jsme, že až koupím ten nový byt, že se odstěhujeme spolu. Byla z toho bytu taky nadšená, když jsem jí ho ukazoval. Už si plánovala, jak to spolu budeme zařizovat a teď tohle. Vůbec nevím, co jí na to mám říct.

„Takže...ehm...to znamená co?" zeptám se nejistě, protože opravdu nevím, co mám na to říct.

„Co by to mělo asi znamenat. Já zůstanu tady. Ty se rozmysli, jak chceš. Pokud tam půjdeš, tak se budeme navštěvovat, co to půjde, pokud tady zůstaneš, tak to bude jako do teď," řekne tím jejím hláskem, kterým mluví vždycky, když něco chce nebo nechce, abych byl naštvaný.

„Já už to zrušit nemůžu a ani nechci. Sama moc dobře víš, jak se těším, až odsud vypadnu," odpovím naštvaně, protože tohle na mě většinou nefunguje.

„S tím jsem počítala," odpoví se smíchem a dodá: „Nevadí mi to. Budu za tebou jezdit, co nejvíc budu moct a doufám, že i ty za mnou."

„Jo jasně. Hele jsem už unavený a půjdu si lehnout, tak to probereme ještě zítra," řeknu. Nemám náladu se s ní o tom dál bavit. Měl jsem z toho takovou radost a zase všechno musela zkazit.

„Chápu, tak dobou noc zlatíčko," řekne a na jejím hlase jde slyšet, že jí to vůbec nevadí.

„Dobrou noc, zlato," odpovím a položím telefon. Nechápu, co má tohle znamenat. Proč si to najednou rozmyslela, a když už teda, proč nemá problém s tím, že jí tu nechám. Doteď jí vadilo, když jsme se neviděli dva dny a to bydlíme od sebe tak 10 min autem. Teď to budou skoro dvě hodiny a já rozhodně nebudu mít čas na to sem jezdit pokaždé, když si usmyslí. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Je to její rozhodnutí. Občas si říkám, jestli bych to bez ní neměl jednodušší, ale zase jí mám moc rád na to, abych jí poslal do háje.

Neměl jsem v plánu dneska už nic dělat, ale Nela mi zkazila tak náladu, že musím jít něco dělat, abych zahnal myšlenky.

Vyjdu schody do své ložnice, do které jsem si přinesl už nějaké krabice a začnu tak skládat knížky. Pomalu je tam pokládám na sebe, až narazím na jednu u které se zastavím. Poslední díl Harryho Pottera, který mi půjčila Katrin, ještě než jsme se rozešli a já jí ho pak už nevrátil, protože jsem jí nechtěl vidět a upřímně jsem na to pak i zapomněl, že ho mám. Třeba bude někdy ještě šance jí ho vrátit...