Stejně rozdílní

7. kapitola - Kavárna

Katrin

Když se probudím, mám co dělat, abych se vykopala z postele. Jsem hrozně unavená, jelikož jsem nemohla vůbec usnout a každou chvíli jsem se budila.

Hodiny už ukazují pár minut po půl jedné a já bych už měla sakra něco dělat. Ve dvě mám být v práci a musím se dát nějak dohromady. Takhle pozdě jsem pěkně dlouho nevstávala, ale co se dá dělat.

Jako první nasypu jídlo Dobbymu, který už netrpělivě čeká u misky a zapnu kávovar. Dneska to do práce nevydržím, musím si dát kafe už teď. Když se upravím a obleču, tak si ještě připravím tortillu s kuřecím, abych se aspoň trochu najedla. V půl druhé jsem už připravená a vydám se na cestu. Cesta do kavárny mi trvá kolem patnácti minut, což není tak hrozný, pokud není teda moc zima nebo neprší, což dneska naštěstí ne. Je docela hezky a svítí sluníčko.

„Ahoj Baru," pozdravím svou kolegyni, která zrovna připravuje hrnečky na latté.

„Ahoj Katrin. Vendy psala, že bude mít asi hodinu až dvě zpoždění, že se moc omlouvá. Zvládneš to tu sama? Zůstala bych tu s tebou, ale musím někde za chvíli být."

„Úplně v klidu, stejně tu moc lidí není a budu se modlit, aby jich do té doby ani moc nepřišlo," zazubím se při zavazování zástěry kolem pasu. Většinou se to dá zvládnout, sice se člověk nezastaví, ale dá se to. Aspoň nebudu mít čas přemýšlet nad blbostmi.

Barča mi zamává, když odchází a já si trošku povzdechnu. Popadnu tác a jdu se podívat, jestli někdo nemá už dopito. Vzadu v rohu u malého stolku jen se dvěmi židlemi uvidím sedět pár, který se společně něčemu směje. Nasadím úsměv a vydám se k nim.

„Dobrý den, dáte si ještě něco?" řeknu při pohledu na prázdné hrnečky.

„Dobrý den, ne ne zaplatíme, prosím," odpoví paní s hezkým úsměvem, které může být kolem třiceti.

„Dobrá, dejte mi chviličku, skočím vám pro účet," usměju se na zpět.

Na kase si naťukám dvě latte a dva čokoládové dorty a nechám vytisknou účtenku. Zaslechnu, jak se otevřou dveře. Letmo se tím směrem podívám a pozdravím. V tom si uvědomím, kdo to byl a zastavím se v pohybu. Nadechnu se a zvednu oči k nově příchozímu, který stojí mezi dveřmi a překvapeně na mě kouká.

„Ehm...ahoj," vykulí na mě oči a nervózně se usměje.

„Ahoj, co tady děláš?" zeptám se a ucuknu pohledem.

„Přišel jsem na kafe," zvedne koutky do letmého nesmělého úsměvu. Znovu se na něj podívám a lehce povytáhnu obočí. „Vím, jak to vypadá, ale opravdu jsem nevěděl, že tady pracuješ. Jsem stejně překvapený jako ty."

„Jasně," odpovím a zní to víc sarkasticky, než jsem chtěla. Nějak se mi nechce mu věřit. 

„Myslím to vážně..." řekne Lukáš, ale nenechám ho to doříct.

„Promiň, mám teď práci. Jestli si něco dáš, tak si vyber. Za chvíli se vrátím," řeknu a odejdu zpátky k páru, který se stále hlasitě směje. Nerada to říkám, ale vlastně budu docela ráda, až odejdou a bude tu trochu klid. Takhle hlasití lidé mě tu štvou.

„Tak tady účet pro vás," s úsměvem, který musím trochu hrát jim podám účet.

„Děkujeme. Tady máte a určitě se brzy uvidíme. Je to tu moc fajn," řekne paní a podává mi do ruky peníze.

„Také děkuji. To jsem moc ráda, že se vám tu líbí a určitě se brzy zase stavte," usměju se znovu a v hlavě se trochu modlím, aby se vrátili, až nebudu mít směnu já. Vrátím za bar a jen co si všimnu, že se posadil na barovou židli přímo naproti mně, tak se začnu cítit se hrozně nesvá z toho, že tu je a že na mě bude celou dobu koukat.

„Tak co si dáš?" snažím se znít mile, ale jde v mém hlase slyšet trochu podrážděnosti.

„Jedno americano a cheesecake prosím."

Ani se na něj nepodívám a začnu si chystat potřebné věci.

„Katrin.." začne, ale skočím mu okamžitě do řeči. „No jo prosím tě, je to náhoda. Já vím, nevěděl jsi o tom."

Lukáš

Vím, že mi nevěří a docela mě to mrzí. Kdybych věděl, že jí tím naštvu, tak se otočím hned, jak jsem ji tu viděl, ale myslel jsem si po včerejšku, kdy mi kývla na to, že se někdy uvidíme a  můžeme zkusit být kamarádi, že s tím bude v pohodě.

„Promiň," hlesne po chvíli ticha. „Jen mě to trochu rozhodilo, že tě tu vidím. Tak nějak celkově, nejen tady a teď."

„Chápu to, ale myslel jsem, že po takové době bychom spolu mohli vycházet dobře," řeknu a zadívám se přímo na ní. Oči má sklopené k  malému bílému talířku, na který opatrně pokládá kousek cheesecaku s velkou jahodou navrchu.

„Já si to myslela také, ale bohužel je to pro mě těžší, než jsem si myslela. Včera mi to tak nepřišlo. Upřímně za to mohl možná trochu alkohol, ne že bych pila nějak moc, ale dost na to, abych byla víc v pohodě a uvolněná," odpoví a položí přede mě talířek a šálek. „O to víc jsem teď špatná z toho, že jsem si slíbila, že se s tebou uvidím."

„Nemusíme se vidět, pokud nechceš," řeknu s trochou zklamání v hlase. Nevím, co si o tomhle mám myslet. Z toho včerejška jsem měl fakt dobrý pocit a teď ho všechen vzala a smetla někam hodně daleko. Mám z toho pocit, že by byla radši, kdyby mě už nikdy nemusela nevidět.

„Takhle jsem to nemyslela..." začne, ale v tu chvíli vejdou další zákazníci a ona se na mě jen omluvně usměje a zašeptá: „Počkej chvíli, vysvětlím ti to. Řekla jsem to dost blbě."

Vezmu si do ruky vidličku a začnu se trochu dloubat v kousku cheesecaku přede mnou. Jsem z toho fakt dost zmatený a zvědavý, co mi řekne. Tohle naznačování většinou nechápu a vyložím si to jinak, takže si nechci dávat nějaké falešné naděje. Už před pár lety jsem se s tím smířil, že to mezi námi už dobré nebude, ale ať chci nebo ne, kousíček malé naděje ve mně pořád je. Mám jí pořád rád a rád bych jí aspoň občas viděl, i když vím že se to některým lidem by se to líbit nemuselo, ale taky o tom vědět nemusí.