Stejně rozdílní

12. kapitola - Špatné vzpomínky

Katrin

Posadím se naproti Lukášovi a zvědavě si prohlížím jídlo, které postupně pokládá na deku.

„Omlouvám se, ale neměl jsem moc času udělat něco sám, takže jsem jen nakoupil pár věcí," řekne omluvně a položí přede mě misku s jahodami.

„To vůbec nevadí. Kdybych to věděla, tak bych něco upekla, ale to bych přišla o překvapení," zasměju se. „Třeba příště."

„Takže nějaké příště bude?" zeptá se Lukáš a pohlédne mi do očí. Při tom pohledu ucítím mravenčení po celém těla, až mě to znervózní.

S úsměvem odpovím: „Možná." Vezmu si jednu jahodu a s chutí se do ní zakousnu.

„Normálně bych vzal i nějaké víno nebo něco, ale jelikož řídím, tak jsem na to nepomyslel. Doufám, že nevadí," řekne a položí přede mě láhev se zázvorovou limonádou.

„Nevadí. Moc často nepiju a sama už vůbec ne," odpovím. „A tohle je stejně lepší."

„Taky si to pamatuji, že jí máš ráda. I když upřímně, jistou jsem neměl, že to platí do teď, ale jak se zdá, tak mi to vyšlo."

„Pamatuješ si toho víc, než bych čekala a vyšlo," zašeptám. Nechci do tohohle tématu nějak moc zabíhat, ale nešlo to neříct.

„Takové věci se nezapomínají," odpoví a vezme si také jahodu.

„Tak je to už dost dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy," řeknu s pohledem sklopeným k zemi. V očích mě začnou pálit slzy, když si vzpomenu na náš poslední den před pár lety. Byla to taková blbost.

„To sice ano, ale kdo by mohl zapomenout na holku, která po prvním ochutnání zázvorové limonády nechtěla pít skoro nic jiného."

„Hahaha. Nedělej si tu ze mě srandičky laskavě jo?" řeknu naoko naštvaně. Moc dobře si to vybavuji, jak jsem si jí dávala pokaždé, když jsme nějak šli, a i domů jsem si jí pořád kupovala. Teď už jí tak často nepiju, ale s chutí si ji dám, když mám možnost.

Ale stejně mě překvapuje, kolik si toho pamatuje. Myslela jsem, že na plno takových blbostí už dávno zapomněl. Proč by si to taky měl pamatovat. Nemohl vědět, že se ještě někdy uvidíme. Neříkám, ale že to není hezké, že si to pamatuje.

Lukáš

Baví mě jí přivádět do rozpaků. Jen mě překvapuje, že si myslím, že jsem na všechno o ní zapomněl. Neměl jsem důvod. Ano, sice jsme se rozešli, ale nepřestal jsem jí mít rád nikdy. Sice je to už jiné, ale to neznamená, že zapomenu na všechno, co bylo. Pro mě to bylo jedno z nejhezčích období, co jsem s někým byl. Když tedy vynecháme to, jak jsme se poznali.

„Slyšel jsi něco o Tomášovi v poslední době?" zeptá se. Zarazím se. Jako by mi četla myšlenky. Doufal jsem, že se o tomhle vůbec bavit nebudeme, nebo aspoň ne dneska.

„Vážně se chceš bavit o tomhle?" odpovím otázkou. Jestli ona chce, tak já ale ne. Není to zrovna něco na co bych rád vzpomínal. Jasně, tím to všechno začalo, ale dal bych snad cokoliv na světě za to, aby se z toho nic nikdy nestalo nebo abych si to alespoň nepamatoval a Katrin také.

„Jen mě zajímá, co s ním je," šeptne. Nepodívá se na mě, jen si nervózně hraje s náramky.

„Nevím o něm vůbec nic," řeknu s naštvaným tónem v hlase. Nechtěl jsem, ale jen zmínka o něm mě dokáže hrozně vytočit. Takového člověka už v životě nikdy nechci. Už jsem jich tam měl víc než dost.

„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat," špitne Katrin. V duchu si povzdechnu a snažím se co nejvíc uklidnit. Vím, že to nemyslela zle.

„Nenaštvala jsi mě Katrin. Jen je to pro mě stálé těžké. Pořád si to vyčítám, co se stalo a hrozně toho lituji. Byl jsem hrozný vůl. Nechal jsem se strhnout jím i svým otcem. Byl jsem hrozný debil," řeknu teď už spíš smutným tónem. Takhle jsem si dnešní večer nepředstavoval. Nechtěl jsem se k tomu už nikdy vracet.

„Ach," povzdechne si jen a chvilku mlčí. „Myslela jsem, že tohle už máme vyřešené. Nic ti nevyčítám. Věřím ti, že toho lituješ a že tě to mrzí. Věřím, že jsi se změnil. Kdyby ne, tak by se nikdy to po tom nestalo a dneska bych tu s tebou taky nebyla."

Katrin

Asi jsem se neměla vůbec ptát, ale byla jsem opravdu zvědavá. Zajímalo mě, jestli člověk jako on se dokáže změnit nebo naopak jestli udělal nějaký další průšvih. Lukáš má ale pravdu, bude lepší na to nevzpomínat.

„Promiň, už o tom nebudeme mluvit," řeknu a lehce ho pohladím po hřbetě ruky, kterou má opřenou o deku kousek ode mě. Ucítím teplo na své dlani, které mě vždycky dokázalo uklidnit.

„Chápu proč tě to zajímalo, ale opravdu o něm nic nevím," řekne a zvedne ke mně hlavu. V očích se mu zaleskne, až to vypadá, že se mu chce brečet. To mě docela zarazí a začnu své otázky litovat ještě víc. Nečekala jsem, že si to bude vyčítat pořád tolik.

„Nech to být. Neměla jsem se ptát nebo jsem si to měla nechat aspoň na jindy," usměju se nervózně a vezmu do ruky krabičku, kterou vyndal jako poslední.

„Spíš mi řekni, co je tohle?" řeknu abych zavedla téma někam jinam.

„Neptej se a otevři to," poví a jde mu v hlase poznat, že se mu ulevilo. Zvědavě s krabičkou zatřesu.

„Moc s tím netřes, ať to ještě k jídle vůbec je," zasměje se a já mezitím nakouknu dovnitř.

„Tady dneska chce někdo hodně plusových bodíků," usměju se a dodám: „Tohle bude k jídlu vždycky."