Stejně rozdílní

11. kapitola - Hvězdy

Lukáš

„Jaký jsi měla vůbec týden?" zeptám se, po chvíli ticha. Za nedlouho vyjedeme z města a pomalu se přibližujeme k místu, kam mám v plánu jet. Tedy aspoň v to doufám. Hledal jsem něco pěkně dlouho, aby to bylo přesně podle mých představ.

„Nic zajímavého se nestalo. Byla jsem v práci, krom středy, kdy jsem byla za rodiči. Jinak jsem byla doma sama, teda ne tak úplně, mám totiž králíka," odpoví. „Co tvůj týden?"

„Trávil jsem většinu času v práci. První týden byl docela záhul a obávám se, že i ten další bude, ale pak už by to mohlo být lepší. Jinak jediné, k čemu jsem se donutil bylo si jít zacvičit, takže taky nemám zrovna záživný týden," řeknu a podívám se na navigaci, kterou jsem si připravil dopředu, abych trefil přesně to místo, co chci.

„To věřím, že to teď v práci nebudeš mít zrovna jednoduché," řekne. Všimnu si, jak zasněně kouká na oblohu. Začínám tomu čím dál tím víc věřit, že jsem dnešní výlet vybral dobře. Vím, že Katrin by ocenila skoro všechno nebo alespoň dřív ano a taky vím, že Nela by tohle neocenila. Nikdy nebyla na to, jen tak si vyjít do přírody. Vždycky to byli jen večeře, kavárny, nákupy. Už mi tohle chybělo.

„Tak počítal jsem s tím," zamručím. „Někdy mi budeš muset ukázat tvého králíka."

„Jestli si to někdy zasloužíš, tak třeba jo," zasměje se. Odbočím na polní cestu, která se objeví po pravé straně. „Kdybych tě neznala, možná bych teď měla trochu strach."

„Neboj, jen ti chci dokázat, že si to zasloužím," řeknu a zastavím na konci cesty. „Kousek musíme pěšky."

„A teď už můžu vědět kam jdeme?" Zeptá se znovu. Vidím jí na očích tu zvědavost a napětí, a to se mi líbí. Jsem uvnitř nadšený z toho, že je tu se mnou nakonec ráda a že nevypadá, že šla jen proto, aby se neřeklo. Měl jsem z toho obavy, po tom co mi řekla a jak nerozhodně se chovala. 

Zasměju se: „Jsi pořád stejně zvědavá."

„A ty pořád stejný tajnůstkář."

„A pořád mě to stejně baví. Tvoje zvědavost je kouzelná. Jediné, co ti napovím je, že si musím vyndat batoh z kufru," řeknu, ale to už mám batoh dávno venku. 

Katrin

Přijdu si, jak kdybychom se vrátili v čase a bylo nám znovu patnáct. Mám pocit, jako by se to všechno stalo nedávno, přitom to už je docela dlouhá doba. Jsme každý jinde a změnili jsme se, až na pár výjimek. Třeba moji zvědavost.

Začíná mi trochu docházet, co nejspíš chystá, ale nechci nad tím moc přemýšlet, ať si nezkazím překvapení.

„Ten nacpaný batoh věcmi mě v teorii, že mě tu někde zakopeš utvrzuje o něco víc," zasměju a sleduju, jak si ho přehazuje na záda.

„Říkal jsem ti, že se se mnou ničeho a nikoho bát nemusím," odpoví. Když uvidí můj obličej dodá: „Ani mě."

„Já vím, jen mi to přijde vtipné."

„Dobře, dobře, tak teď už pojď, ať tam dojdeme dřív, než bude ještě větší tma," řekne a ukáže mi směr, kterým máme jít.

„Jsi si jistý, že je to opravdu tudy?" zeptám se, abych ho poškádlila.

„Hele," ohradí se. „I když, úplně jistý si nejsem."

Za nedlouho dojdeme na vyhlídku, ze které jde vidět na okolní lesy a na město, které v začínajícím šeru, začíná zářit.

„Páni, ani nevím, že tu něco takového je. Na to, jak jsem tu dlouho, tak okolí pořád nějak neznám," přiznám a nemůžu odtrhnou oči od toho výhledu. Sem budu muset chodit častěji.

„To jsem rád, že jsem tě překvapil. Doufám, že se ti tu líbí," řekne. Z jeho hlasu jde poznat, že má radost.

„Moc," odpovím téměř bez dechu. Slyším nějaké šramocení, tak odtrhnu pohled od výhledu a podívám se co Lukáš dělá. Vyndal z batohu deku a teď se jí snaží rozložit na zem. „Tak tohle je ještě lepší, než jsem čekala."

„Ještě si pamatuji, že máš ráda výlety do přírody, hezké výhledy, pozorování hvězd a tak. A abychom tu neseděli jen tak, tak jsem připravil i nějaké jídlo," zazubí se.

„Vážně? Piknik pod hvězdami? Ty jsi se docela překonal," řeknu téměř bez dechu. Nečekala jsem, že si dá a tím až takovou práci. Dřív bych to pochopila, ale dneska jsem čekala, že si půjdeme sednou nějak na skleničku nebo něco obyčejnějšího.

„Opravdu? Nepřišlo mi, že bych byl dřív nějak špatný ve vymýšlení toho, co budeme dělat," řekne a začne vyndávat jídlo z batohu, které skládá na deku. 

„To ne, vždycky jsi měl dobré nápady, ale tohle je snad nejlepší," zašeptám a cítím, že se zase trochu červenám ještě že je už tma. Lehce mě bodne u srdce.

„Abych nezapomněl, tady máš toho Harryho," řekne a natáhne k mně ruku s knížkou. Na nic nečekám a jdu hned k němu a vezmu si jí. Chytím ji do náruče a obejmu ji.

„Pff...i knížka si zaslouží objetí a já ne," odfrkne si.

„To víš, Harry je Harry," odpovím, ale aby neřekl, tak se k němu nakloním a krátce ho obejmu. „Děkuji, je to tu úžasné."

------------------------------

Ahoj, přemýšlela jsem, že tu kapitolu vydám později, abych měla nějakou do zásoby, ale řekla jsem si, že jí vydám hned, když mi to tak dlouho trvalo jako takovou menší omluvu :)