Stejně rozdílní

6. kapitola - Pozvání

Katrin

„Takže to vlastně vypadá hodně dobře," zašeptám Zorce do ucha a zachichotám se.

„Víc než dobře."

Když jsme se vrátili se Zorkou dovnitř, sedly jsme si na gauč a v tichosti si šeptaly novinky a ní a Jakubovi. Doufala jsem, že to zakecáme a že si nevzpomene na Lukáše, ale spletla jsem se.

„Tak a teď povídej ty," řekne s povytaženým obočím.

„Nemám co," odporuji, i když vím, že mi to ničemu nebude. Je mi jasný, že dokud ze mě nedostane aspoň něco málo, tak mi pokoj nedá.

„Ale prosím tě, nekecej a žádný výmluvy, že to nechceš řešit tady. Stejně nás nikdo neposlouchá."

„Ale já fakt nevím, co ti mám říct. Je to bývalý spolužák ze základky. Nestihla jsem si s ním toho moc říct, ale jestli jsem to správně pochopila, tak by tu měl snad mít teď práci," řeknu a trochu toho zalituji, když se Zorce zaleskne v očích.

„Takže byste se mohli potkávat často."

„Ne nebo nevím," odpovím. Co jí na to mám asi říct. Sama nevím, co mám dělat.

„Ale prosím tě, vždyť je tak hezkej. Byl i dřív?" zeptá se. Na chvíli si vzpomenu na to, jak jsem ho viděla poprvé.

„Jo byl," odpovím. Budu toho litovat, zase.

„Hmm, to, jak jsi to řekla zasněně je dost podezřelý," řekne Zorka a probodne mě pohledem. „Jak se aspoň jmenuje?"

„Lukáš," řeknu. Ulevilo se mi, že to nechala a být a nerozebírala to nějak víc, protože jsem to ve svém hlase slyšela taky a pěkně mě to štve. Musím si dávat víc pozor na to co říkám.

„Holky, co tady tak sedíte sami," přijde k nám Jakub se skleničkami v ruce. „Něco jsem vám přinesl."

„Děkujeme," řekneme jednohlasně a zasmějeme se. Začíná být trochu připitý a je to docela vtipný.

„To není všechno. Vydržte," řekne a zmizí. Za chvíli je zpátky a nese nějakou krabici.

„To si děláš srandu," zasměju se, když uvidím, že v té krabici je twister.

„No co? Bude zábava ne? Určitě si nás zahraje víc, tak se nějak prostřídáme."

Má z toho takovou radost, že nemůžu odmítnout si zahrát hned první kolo. Ještě, že jsem si nevzala sukni.

Asi po hodině, co hrajeme na chvíli uteču do kuchyně. Dostala jsem chuť na něco k jídlu a ráda bych teď jedno kolo aspoň vynechala, jelikož jsem byla donucena hrát teď snad pět kol po sobě.

Najednou mi pípne telefon. Podívám se na displej a srdce se mi zastaví.

Nedá mi to. Musel jsem ti napsat, promiň. Rozmyslela jsi se už? :D

S úsměvem koukám na zprávu, když přijde další.

A taky ti dlužím knížku Harryho Pottera, nevrátil jsem ti ho. Aspoň to bych rád napravil.

Chystám se odepsat, když mě vyruší hlas.

„Co se tak culíš," zasměje se Zorka.

„Ale nic," řeknu a rychle zhasnu telefon. „Taky jsi n utekla jo?"

„Jo. Už mě pěkně bolí nohy."

„Ani mi nemluv."

Lukáš

Musel jsem. Prostě mi to nedalo. Marně teď čekám na odpověď, ale co jsem čekal. Že mi nadšená odepíše hned?

Třeba už spí, i když to asi těžko. Ta se teď spíš baví s kamarády a na mě nemá čas, ale co se dá dělat. Položím telefon vedle se a pustím si televizi. Je to docela nuda. Nějak nemám na nic náladu, ale a spát se mi jít taky ještě nechce.

Asi po hodině se ozve tiché pípnutí. Celý nedočkavý ho popadnu do a rychle rozsvítím.

Rozmyslela. Toho Harryho chci zpátky! :D Říkala jsem si, kde jsem ho ztratila :D

S úsměvem na to koukám a přemýšlím, co mám odepsat. Nechci to nějak uspěchat, aby to nebylo moc otravný, už jenom to, že jsem se ozval hned dneska možná nebyl dobrý nápad, ale co už. Vyšlo to.

Nechám to na tobě :) Když nebudu v práci budu mít čas vždycky.

Chvíli počkám a přijde odpověď: Napíšu ti :)

Z téhle odpovědi moc nadšený nejsem, protože to většinou nikdo nedodrží, ale nezbývá mi než doufat a věřit, že to splní. Nemůžu být tak dotěrný.

Dobře, dobrou noc a hezky se vyspi :)

Nedá mi to, musel jsem to napsat. Mně se dneska bude určitě spát dobře.

Katrin

Ťukám poslední zprávu Lukášovi, když se vedle mě objeví Zorka.

„S kým si to píšeš?" zeptá se s úsměvem. Začíná mě pěkně štvát, jak je pořád zvědavá. Taky mám právo na nějaké soukromí.

„Máma mi něco poslala," odpovím a doufám, že mi uvěří.

„No jasně. To by ses takhle blbě neusmívala." Sakra, tak nic.

„Hele, jsem už dost unavená, asi bych už jela domů," řeknu a mrknu na hodiny. Je chvíli po půl jedné. To není zas tak moc, ale už toho mám dost. Navíc jdu zítra po obědě do práce a ráda bych si aspoň trochu odpočinula.

„Chápu, ale nebudeš se zlobit, když tu ještě zůstanu, že ne?" zeptá se a je mi úplně jasné, proč se jí nechce. Což taky chápu.

„Ne pohoda, zavolám si taxi."

Jde se se všemi rozloučit a pak jdu čekat ven. Vzduch se dost ochladil, ale není to tak hrozný ještě, kdybych se nebála, tak bych šla pěšky.

Doma zamířím hned do koupelny, kde se odlíčím a vysprchuju. Pak zkontroluju ještě Dobbyho, který ještě nespí nebo možná spí už nespí. Myslím si, že jsem ho vzbudila. Chvíli ho hladím, ale začnou se mi po chvíli zavírat oči a se zíváním lehnu do postele, jenže nemůžu i přes veškerou únavu usnout. Pořád přemýšlím nad tím, co se dneska stalo. Tohle nemůže být náhoda. Ani nevím, jestli mu mám věřit, že si tu práci nenašel schválně. Vlastně ani nevím, jestli to byl dobrý nápad souhlasit s tím, že se ještě uvidíme, ale když už jsem na to kývla, tak budu muset zjistit, jak to opravdu bylo a proč je tady.