Stejně rozdílní

15. kapitola - Návštěva

Katrin

„Zorko, promiň, ale budu muset už končit. Ještě musím dodělat cheesecake a douklidit ten čurbes, než Lukáš přijde," řeknu a pak si uvědomím, co za blbost jsem řekla.

„Takže on jde k tobě?" ozve se překvapený a zároveň pobavený hlas. Cítím, jak mi začínají rudnout tváře.

„Ano, ale nic to neznamená. Chce jen vidět Dobbyho," odpovím a doufám, že to jako odpověď bude stačit.

„To určitě, jdeš na to rychle holka," zasměje se. Nešťastně si plácnu polštář do obličeje a povzdechnu si. „Ale no tak Katrin, víš, že si z tebe jen utahuji."

„Vím, ale neděláš mi to moc lehké," řeknu.

„Promiň. Každopádně, kdy vám to vaše setkání skončilo nějak dřív, klidně se stav k Jakobovi. Rádi tě uvidíme," řekne a já nervózně pohlédnu na hodinky. Probírala jsem s ní všechno tak moc dlouho, že toho času už opravdu nemám tolik, abych mohla být v klidu.

„Jasně, ale spíš s tím nepočítejte a pozdravuj Jakuba. Jsem za vás šťastná, že vám to takhle vychází," řeknu a myslím to upřímně. Mám radost, že aspoň někomu v mém okolí to vychází.

„Budu a děkujeme. Tak si to taká užij. Ahoj," řekne s náznakem úsměvu a vím, že to myslí upřímně. 

„Ahoj a také děkuji," odpovím a zavěsím. Nervózně se rozhlédnu po nedouklizené kuchyni a nedodělaném cheescaku. Mám necelou hodinu, nic, co by se nedalo zvládnout.

Jsem opravdu ráda, že to Zorce a Jakubovi vychází. Oba měli na poslední vztah docela smůlu, že si jich ten druhý moc nevážil a možná to bude to, co je svedlo tak dohromady. Prosezené hodiny svěřování se udělají evidentně své. Jen jim to trvalo sakra dlouho, než jim to došlo, že je to k sobě táhne. Přitom to na nich viděl každý už na první pohled a i přesto z toho byla Zorka tak nesvá a chovala se, jak kdyby se neznali, ale věřím tomu, že vybudovat vztah z přátelství taky nebude úplně jednoduché. I když já mám co říkat. Můj začátek s Lukášem nebyl vůbec růžový, ale ani trošku. Řekla bych, že jsme se spíš přímo nesnášeli a jak to dopadlo.

Když mám hotovo, tak ještě zapálím svíčku na stole, srovnám polštářky na gauči a zkontroluji svůj obličej v zrcadle. Dneska jsem se moc nemalovala, vlastně krom řasenky vůbec. Pročísnu si ještě trochu vlasy a netrpělivě začnu chodit po bytě a srovnávat vše, co mi přijde pod ruku.

Ve čtvrt na pět se ozve zvonek. Leknutím nadskočím, ale pak se hned rozeběhnu ke dveřím.

„Ano?" řeknu nervózně do sluchátka.

„Ahoj, to jsem já," ozve se Lukášův hlas.

„Ahoj, pojď dál. Šesté patro, prosím tě," odpovím a začnu být ještě víc nervózní než předtím.

„Jasně," ozve se ze sluchátka. Stojím u dveří a nervózně čekám, až vyjede výtahem nahoru. Něco se mi otře o nohu a já v poslední chvíli chytím Dobbyho, než mi proklouzne pod nohami a uteče ven na chodbu. 

Lukáš

Zmáčknu knoflík s číslem šest a netrpělivě čekám, až výtah dojede nahoru. Nervózně si upravím tričko a cítím, jak se mi potí dlaň ve které držím dárek pro Katrin. 

„Ahoj, moc se omlouvám za zpoždění, zdržela mě ještě práce," pozdravím znovu, když jí uvidím. Stojí ve dveřích a v ruce drží šedou kuličku, která se jí chce dostat za každou cenu z ruky.

„Ahoj, nic se neděje," usměje se a podrbe ušáka na hlavě. „Už mi chtěl utéct, tak jsem ho musela chytit. Asi se na tebe hodně těšil."

„Doufám, že ne jen on," rýpnu si a vidím, jak jí začínají růžovět tváře. Tohle funguje vždycky. 

„Ne," špitne. „Pojď dál."

Odstoupí ode dveří. Jen co vejdu dovnitř praští mě do nosu sladká vůně. Teď se lehce zastydím já a natáhnu před sebe ruku s kytkou.

„Ehm, to je pro tebe. Když jsi mi zakázala přinést něco ke kávě, tak jsem koupil aspoň kytku. Doufám, že to není moc blbý," plácnu a v duchu se plátím hlavou o zeď. Hůř jsem to říct nemohl. Uznávám, vypadá to i trochu blbě, ale opravdu jsem nevěděl co jsem jí měl donést a s prázdnou jsem jít nechtěl. Kdyby to viděla Nela, tak se zblázní, ale přece nedělám nic špatného. Na tom darovat někomu kytku a jít k někomu na návštěvu není vůbec nic špatného. Bůh ví, co teď dělá vůbec ona. Nejspíš si užívá pozornost všech chlapů na wellnessu.

„Není to blbý a děkuji. Vždyť víš, že já kytky ráda," odpoví s úsměvem. Tváře má pořád narůžovělé. Položí ušáka na zem a ten se ke mě okamžitě rozeběhne. Sehnu se a podrbu ho pod krkem. Radostně nakrčí čumáček a přitiskne se ke mě ještě blíž.

„Líbíš se mu," řekne Katrin a nespouští z nás oči ve kterých jí jde vidět radost. Je hezké jí vidět šťastnou. „Tak pojď, udělala jsem karamelový cheesecake, tak snad ti bude chutnat a kávu si dáš?"

„Ano prosím a určitě bude. Věřím tomu, že jsi šikovná samozvaná pekařka a cukrářka," zazubím se na ní. Mezitím, co si prohlížím místnost. Docela mě to překvapuje, jak to tu vypadá. Když si vzpomenu, že její pokoj byl dřív šedivý a takový tmavý, teď je místnost světlá, plná květin, svíček a různých dekorací. 

„Nemusíš tu jen tak stát, posaď se," uslyším hlas od kuchyňské linky, který mě vytrhne z přemýšlení.

„Jo jasně, jen jsem se trochu zamyslel, že mě docela překvapuje, jak jsi si to zařídila," řeknu rychle a posadím se. Jen co dosednu přicupitá Dobby a vyskočí vedle mě na gauč a pak mě na klín. Začnu ho drbat a on se spokojeně natáhne.

„Lidi se občas trochu mění," odpoví s náznakem úsměvu. „Ale jo, je to tu víc takové holčičí."

„Neřekl bych holčičí, ale víc jako ty. Ne z venku, ale zevnitř," řeknu a doufám, že to nevyznělo nějak špatně.

„Možná, ale co ty víš, třeba jsem i zevnitř už jiný člověk," řekne a tázavě se na mě podívá.

„Zatím bych neřekl," šeptnu a upřu na ní svůj pohled, dokud nesklopí oči.