Stejně rozdílní

14. kapitola - Domluva

Katrin

Ráno se probudím s úsměvem na tváři. Sluníčko mi svítí oknem do pokoje a lapač slunce, který jsem dostala od Zory a visí mi na okně, hází krásná barevná prasátka po zdech a nábytku.

Popadnu telefon a hned napíšu Lukášovi. 

Dobré ráno, můžu s tebou dnes tedy počítat?

Opravdu bych chtěla, aby dneska přišel, i když jsem z toho z neznámého důvodu docela nervózní, na rozdíl od Dobbyho, který na mě kouká a je mi jasné, že čeká, až ho půjdu pohladit a dát mu nějakou dobrůtku ke snídani.

„Už běžím, ty malej nedočkavče," zasměju se a podrbu ho na hlavě. „Dneska tu s tebou budu, chceš se proběhnout už teď?"

Otevřu mu klec a nechám ho, až bude chtít, aby šel ven sám. V kuchyni si dám vařit kafe a nerozhodně koukám do lednice, co si dám ke snídani. Nakonec se rozhodnu, že si udělám rychlé palačinky. Připravím si všechny suroviny na to a začnu připravovat těsto. Najednou mi něco narazí do nohy. 

„Přišel jsi si pro mňamku?" zasměju se a jdu do lednice, kde vyndám jablko a kousek uříznu.

„Tady máš," řeknu a položím Dobbymu kousek jablka na zem, dost daleko na to, abych na něj omylem nešlápla. Občas se dokáže dost motat pod nohama.

Dám si rozehřát pánvičku a v tu chvíli mi pípne telefon. Hned po něm sáhnu a nervózně se na něj podívám.

Dobré ráno, určitě můžeš. Vyhovuje ti to někdy kolem čtvrté? Přinesu něco ke kávě?

Srdce mi poskočí radostí. Takže opravdu přijde, opravdu mě chce vidět! Zarazím se. Mám z toho až moc velkou radost a nevím, jestli je to úplně dobře. 

Rychle odepíšu: To jsem ráda. A nic nenos, to bys mě jakožto samozvanou pekařku a cukrářku docela urazil! Upeču něco já :D

Vrátím se zpátky k palačinkám, i když jsem myšlenkami úplně jinde. Musím vymyslet něco opravdu dobrého, co bych mu připravila. Když byl za mnou v kavárně, tak si dával cheesecake, takže bych mohla udělat ten, když vím, že ho má rád a dřív měl rád i karamel, tak bych ho mohla udělat s tím. Doufám, že to pořád platí, ale to brzy zjistím.

Lukáš

Spal jsem déle, než jsem měl původně v plánu, ale to se nedá nic dělat. Světýlko na telefonu mi bliká, že mi přišla zpráva.

Otevřu ho a dokonce tam na na mě čekají dvě. Jedna od Neli a jedna od Katrin. Přijdu si trošku provinile, když jako první otevřu zprávu od Katrin. 

Usměju se pro sebe, když zjistím, že je to pozvání k ní. Doufal jsem, že to myslí vážně, ale pořád jsem měl lehké pochybnosti, jestli si to nerozmyslí. Odepíšu jí a pak se podívám na zprávu od Neli. 

Ahoj zlato, podívej, co jsem si koupila. Nejspíš si to vezmu, až se spolu uvidíme :)

Že mě taková zpráva nepřekvapuje. S povzdechem otevřu fotku na které je Nela ve vínových šatech, které jsou na můj vkus až moc krátké, ale nemůžu říct, že by byly ošklivé a že by jí neslušely a i kdyby, stejně bych jí to nemohl říct. Akorát by se urazila. 

Odepíšu krátce: Moc ti to sluší! :) a zahodím telefon na gauč. Nahážu do sebe menší snídani a pobalím si věci do posilovny. Chtěl bych jí ještě stihnout, než se zastaví odpoledne kolega s nějakými papíry, co by potřeboval ještě dnes narychlo dořešit.

Když sedím v autě, mrknu ještě na telefon, než vyjedu. Usměju se nad zprávou od Katrin a rozhodnu se to nekomentovat. Nechám si to, až na osobní setkání. Od Neli další zpráva nepřišla, ale za to od kolegy, že se zastaví až kolem druhé. Doufám, že to stihnu za Katrin včas.

Katrin

Pomalu začnu nalévat vychladlí karamel do tvarohového základu na cheesecake. Část si nechám na straně ještě na polití. Modlím se, aby se mi povedl. Když už si s tím dávám tolik práce. 

Hotový cheesecake dám vychladit do lednice a začnu uklízet ten čurbes, co jsem při pečení udělala. Kouknu se na hodiny a zjistím, že je půl druhé, takže mám času ještě dost. Dobby se mi celou dobu motá pod nohami a vypadá to, že se mnou sdílí dobrou náladu. 

Zazvoní mi telefon a mně v tu chvíli poskočí srdce lehnutím. Byla jsem zamyšlená a nečekala jsem to.

„Haló?" řeknu, když si položím telefon na ucho.

„Ahoj, Katrin," ozve se Zorky hlas. „Máš nějaké plány na večer?"

„Ahoj, no víš, já dneska nemůžu," odpovím nerada. Nějak nechci aby se v tom teď šťourala a odvodila si z toho závěry, které nejsou vůbec pravda a nikdy nebudou.

„Vážně?" zeptá se překvapeně. „Nebo se jen dopředu vymlouváš, i když nevíš o co jde? Nechci tě tahat na dalčí velkou párty neboj. Jen takovou menší a můžeš vzít s sebou i toho tvého staronového fešáka."

„Tak zaprvé není to můj fešák," povzdechnu si. „Za druhé nevymýšlím si. Mám se vidět právě s ním." Přiznám to jen nerada a je mi úplně jasné, co teď nastane.

„Opravdu? Takže teď tvůj není, ale vlastně by mohl být. To je úplně skvělý, mohla jsi mi to říct hned..." skočím jí rychle do řeči. 

„Nech toho. Ani nevím, jestli bych chtěla, aby byl můj. Ty časy jsou už dávno pryč."

„Ty toho nech. Viděla jsem, jak jste se na sebe vy dva dívali," zasměje se Zorka do telefonu a já cítím, jak začínám rudnout. Vážně se na mě kouká takhle? Proč jsem si toho nevšimla. Nejspíš Zorku zabiju, tyhle myšlenky jsem navíc nepotřebovala.

„Raději mi řekni, jestli je u vás něco nového," řeknu s nadějí, že se mi povede změnit téma a taky se povedlo. Natáhnu se na gauč, Dobby mi vyskočí na hruď, kde se dožaduje drbání a já jen s lehkým úsměvem poslouchám Zorky vyprávění.