Stejně rozdílní

3. kapitola - Party

Ten týden uběhl jak voda a Jakubova party pomalu se blíží. Na to že se mi tam fakt nechce, tak až moc řeším, co si vezmu na sebe, ale zase když už tam jdu, tak chci nějak vypadat. Dlouho jsem nikde nebyla, tak si to užiju aspoň tímto směrem.

Zorka přišla ke mně, abychom se připravili spolu. Jsem za to docela ráda, aspoň mi má kdo zkritizovat můj výběr oblečení.

Stojím před skříní a bezradně do ní koukám. Jedno vím jistě, šaty ani sukni si brát nebudu. Na takové akce to není vůbec dobrý nápad. Sáhnu pro černé džíny, které jsou navrchu a obléknu se do nich. Jen v podprsence a džínách dál stojím před skříní, něž se za mnou objeví Zorka.

„Co do toho tak civíš? Něco si vezmi a pohni, ať nepřijdeme pozdě," zabručí a běží k zrcadlu opravit si rtěnku.

„Když já nevím co..." povzdechnu si zoufale, ale to už Zora přiběhne zpátky.

„Třeba tohle," řekne a vytáhne ze skříně petrolejový krajkový crop top. Mám ho moc ráda, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad brát si ho zrovna tam. „Ten ti hodně sluší."

„Není to moc odhalující?" zeptám se a prohlížím si top, který držím v ruce.

„Není a vezmi si k tomu koženou bundu a bude to fajn a fakt pohni," odpoví. S povzdechem se začnu oblékat a pak si ještě párkrát pročísnu vlasy a lehce se nalíčím. Nechci to nějak přehánět, už jsem z toho vyrostla líčit se nějak výrazně. Necítím se v tom už tak dobře, a naopak si myslím, že mi to takhle sedne víc. Ještě na sebe šplíchnu parfém, vezmu kabelku a jsem připravená.

„Tak co?" zeptá se Zorka, která se snad už deset minut nakrucuje před zrcadlem.

„Vypadáš skvěle. Jakubovi se určitě budeš líbit, i když občas mám pocit, že na tobě může oči nechat i normálně," odpovím. Jediné, co si teď přeju, je být na cestě z party zpátky domů. Jo jsem hrozná, já vím, ale opravdu se mi tam nechce.

„Jé málem bych zapomněla, upekla jsem sebou sušenky a muffiny," řeknu ještě ve dveřích a vrátím se pro ně do kuchyně.

„To bys nebyla ty, abys něco neupekla," zasměje se Zorka a vezme ode mě jednu z krabic.

„Vždyť víš, že mě to baví a jsem ráda, když mám pro koho péct."

Zavoláme si taxi, které nás odveze přímo před Jakubovo byt. Není to moc daleko, ale Zorka si nutně musela vzít boty na vysokém podpatku a odmítala s nimi jít pěšky. Nechápu, proč na nich tak trvala, když si je tam stejně zuje. Já se raději spokojím s teniskami.

„Ahoj," uvítá nás Jakub s úsměvem a pozve nás dál. Oběma nám pomůže z bundy a pověsí je na věšák, pak nás zavede do kuchyně, kde už pár lidí je. Jakub nás se všemi představí a mě je jasné, že si polovinu jmen stejně pamatovat nebudu.

„Copak to nesete holky?" zeptá se Jakub a zadívá se na dvě krabice, které jsme položili na stůl.

„Že se ptáš," řekne Zorka a dodá: „Katrin pekla."

„Jo? Tak to je super. Miluju tvoje dobroty," zasměje se a hned začne otevírat krabice. Vyndá si jeden muffin a zazubí je na mě. Jen pokrčím rameny a začnu se trochu červenat. Za chvíli už stojí u krabic polovina lidí a všichni mi to chválí. Moc o tu pozornost nestojím, tak se seberu a jdu se posadit do obývacího pokoje. Zorka za za nedlouho přijde a posadí se vedle mě.

„Myslím, že to s Jakubem vypadá dobře. I když si myslím, že by momentálně dal radši přednost tvým muffinům," zasměje se.

„Promiň," odpovím s úsměvem na zpět.

„Už jsem si zvykla. Tvému sladkému nejde nikdy odolat," zazubí se.

„Dáte si něco k pití holky?" zeptá se Jakub, který se před námi najednou objeví.

„Umíchej nám nějaký z těch tvých koktejlů," odpoví mu Zorka a já jen přikývnu.

„Máte to mít dámy."

„Podívej se na něj. Já jsem z něho fakt hotová."

„Tak hlavně zavři pusu, ať nezačneš ještě slintat," zasměju se a Zorka na mě hodí naštvaný pohled, ale pak se začne smát taky.

Nakonec ta party není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jakub se nám docela věnuje, i když jde vidět, že je to hlavně kvůli Zorce. Občas se jdu projít do kuchyně, kde se snažím se zakecat s někým jiným, abych jim dala trochu prostor, ale s mojí stydlivostí to není zas tak jednoduché.

Po asi mém čtvrtém výletě do kuchyně, kdy se mě tak snažil nějaký kluk nabalit, mám pocit, že se jmenuje Pavel, jsem zjistila že Zorka s Jakubem někam zmizeli. Nechci tu zůstávat sama a jelikož tu začíná být čím dál tím víc lidí a začíná tu být i vedro, tak se rozhodnu jít na chvíli na vzduch.

Vyjdu ven na ulici, kde si sednu na schody u vchodu. Hodím si přes ramena bundu a pozoruji nebe. Na to, že je září je docela teplá noc. Ne zas tak moc, abych tu vydržela nějak extra dlouho sedět v krátkém tílku, ale teď je mi fajn. Doufám, že mě Zora nebude hledat, i když ta teď bude mít asi jiné starosti.

Mám trochu strach sedět tu sama po tmě, ale na druhou stranu si to docela užívám. Je tu docela klid, hudbu z bytu slyším jen tiše a občas se ozve hlasitější smích. Momentálně jsem ráda, že jsem se zbavila na chvíli i Pavla, jelikož začal být na mě až moc otravný. Neumím někomu říct na přímo, že nemám zájem. Vždycky doufám, že mu to dojde, když z mé strany žádný zájem neprojevím. Bohužel, to skoro nikdy nefunguje.

Kousek ode mě zamňouká kočka, podívám se tím směrem, ale vidím jen nějakou postavu, která se ke mně pomalu přibližuje. Vypadá to na chlapa, a ne zrovna malého. Dostanu trochu strach, jelikož kdyby mi chtěl něco udělat, pochybuji, že by mi někdo pomohl. Z bytu mě nikdo přes hudbu neuslyší a obávám se, že ostatním lidem to bude úplně jedno. Začnu se zvedat, že půjdu dovnitř, ale pohled otočím ještě blížící se osobu. Srdce se mi zastaví a já nevím co mám dělat. Zůstanu stát a čekám, kdy on si všimne mě.