Hazbin Hotel - Krásnější než měsíc (pomalé aktualizace)

8. Vzpomínka?

Flashback

Stála jsem uprostřed louky. Všechno kolem mě kvetlo, takže jsem z toho lehce odvodila že jsem v lidském světě. Je tohle sen nebo vzpomínka? Tohle místo je mi hrozně povědomé... ,,Vevíííí!" Otočila jsem se a viděla jak mým směrem běží asi tak jedenácti letá holčička s blonďatými vlasy a zelenýma očima. Když, ke mě doběhla tak na nic nečekala a pevně mě objala. ,,Tsk.." Sykla jsem bolestí. ,,Promiň, nechtěla jsem ti ublížit. Já-" ,,To nic Ellie. Jsem v pořádku." Řekla jsem a usmála se na ní. V tu chvíli naklonila hlavu na stranu a koukala se na mě jak na svatý obrázek. Možná kvůli tomu, že se neusmívám moc často.

 Lehce jsem se zasmála. ,,Co je tady vtipného?" Zeptala se tím svým sladkým hlasem. ,,Ale nic..." Je tak roztomilá a nevinná...úplně jako anděl. ,,No taaaak. Řekni mi to. Prosííííím...." Řekla a začala na mě dělat štěněčí oči. Nemohla jsem jinak, než se zase zasmát. ,,Nelam si s tím hlavu a navíc, víš že tohle na mě nefunguje." Na to se Ellie podívala do země a začala hrát uraženou. Stály jsme tam, takhle pár minut a když Ellie došlo že jí to opravdu neřeknu, tak se ke mě otočila zády a šla směrem k sobě domů. ,,Děkuju ti." Řekla jsem jí. V tu chvíli se prudce otočila, tak aby mi znovu viděla do obličeje. ,,Za co?" Zeptala se mě zmateně. ,,Za všechno." Na to Ellie lehce zalapala po dechu a zářivě se na mě usmála.

Najednou, ale všechno zmizelo a kolem mě bylo jenom černo. Co to- ,,AAAAAAHHHHHHH..."

End Of Flashback

Prudce jsem se vzbudila a posadila. ,,Au! Moje hlava..." Seděla jsem na posteli a zhluboka dýchala. Proč? Tohle slovo mi v hlavě hrálo pořád do kola, jako rozbitý gramofon. Chtěla jsem si sáhnout na čelo abych si z něj utřela pot, ale v tu chvíli jsem si všimla, že mám levou ruku v obvazech.

Chvíli jsem tam, takhle byla dokud se neotevřely dveře. Obrátila jsem svůj zrak, tak abych viděla na toho démona, který zřejmě neví že se má klepat. Když, mé oči padly na toho démona, tak jsem nemohla uvěřit tomu, koho vidím. ,,Ou...ahoj Verčo!....Em..dlouho jsme se neviděli?.." ,,Angele? Co ty, tady chceš?" Zeptala jsem se. ,,No, někdo se na tebe měl jít podívat a já jsem byl jediný po ruce...Jak ti je?" On se zajímá? ,,Eh, no...bylo mi už líp...Děkuju, za optání..." Najednou zavládlo trapné ticho, než.. ,,Tak, já už asi půjdu a řeknu všem, že už si vzhůru..." ,,Dobře." Odpověděla jsem mu a potom, už jen sledovala jak se za ním zavírají dveře.

O několik hodin později

V mém pokoji bylo nádherné ticho. Jediné, co bylo slyšet byl můj dech a tlukoucí srdce. Samozřejmě se sem a tam ozval i nějaký ten výkřik z venku, ale jsme v pekle, že ano? Takhle jsem tam ležela dokud, někdo nezaťukal na dveře.

,,Dále..." Řekla jsem trochu unaveným a vytočeným hlasem, protože se někdo odvážil zničit tuhle nádhernou chvilku. ,,Ahoj, promiň jestli jsem tě vzbudila nebo vyrušila..." Tenhle hlas bych poznala všude. To je přece Vaggie. ,,Neboj, někdo jako ty mě rušit nemůže..." Chtěla jsem pokračovat, ale když jsem ji spatřila, tak se mi v hlavě vybavil ten moment, kdy jsem ji viděla ležet v rohu místnosti a Charlie v rukou toho robota. Charlie... ,,Jak je Charlie?! A co, ty? Jsi v po-" ,,Verčo, neboj jsem v pořádku. Pravda, že Charlie měla pár zlomených žeber, ale už je normálně zpátky v práci..."

Vykulila jsem oči. ,,Cože? Ale, vždyť musela být aspoň pár dní v klidu v posteli, aby se jí to nezhoršilo, ne?" Zeptala jsem se nejistě. ,,Ano, ale neměla to až, tak kritické..." ,,Kolik dní?" ,,6..." Řekla Vaggie nervózně. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Takže, mi chceš říct...že..." Než jsem, ale stihla dokončit svou myšlenku, tak mi hlavou projela strašná bolest.

,,Au!" ,,Verčo! Jsi v pohodě?!" Zeptala se Vaggie vyděšeně. Chtěla jsem ji něco říct. Nějak ji uklidnit, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. ,,Neboj dojdu pro pomoc!" Řekla Vaggie a vyběhla ven z mého pokoje.
Ta hlava mě bolela tolik, že se mi zatmělo před očima a to doslova. O pár minut později jsem slyšela, jak se Vaggie ještě s někým vrátila. Snažili se ke mě mluvit, ale vůbec jsem jim nerozuměla.

Najednou to přestalo. Podívala jsem se před sebe a viděla tam... ,,Ellie?" ,,Cože?" Zeptala se ta postava přede mnou. Zamrkala jsem a zjistila, že to nebyla Ellie, ale Charlie. ,,Je ti dobře?" Zeptala se mě. ,,Ano. Naprosto...v pořádku..." Povzdychla jsem si. ,,Víš, proč si zkolabovala když jsi bojovala s tím robotem dráha?" Ale, ne. On je tady taky? ,,Já- ne. Nevím..." Odpověděla jsem mu a na chvíli se mi zdálo, že jeho oči ukazovali obavy. ,,Musíme si promluvit."

Ahoj všichni,
Omlouvám se za tak dlouhou pauzu, ale blíží se pololetí a já měla spoustu práce s tím připravovat se na písemky. Samozřejmě se zase omlouvám za všechny gramatické chyby.

795 slov