Hazbin Hotel - Krásnější než měsíc (pomalé aktualizace)

16. Vina

Ten pocit... Když jsem poprvé přišla do tohohle hotelu, tak jsem netušila co to je a také jsem si myslela že jsem to nikdy předtím necítila... Ale mýlila jsem se. Naopak je to pocit, který znám až moc dobře. Proč si na to všechno musím vzpomínat právě teď? Všechno je má vina. Je to má vina... Nezasloužím si druhou šanci. Nezasloužím si jít do Nebe, protože bych jim všem jen znovu ublížila.

,,Veví!" Naposledy co jsem ji viděla jsme se pohádali. Nechtěla totiž, abych se tam vrátila. Jenže jsem musela. Jinak by mě zabil... a ji a jejího otce taky. Jsem si jistá, že teď hnije v pekle stejně jako já. Nic jiného si ani nezaslouží. Zabil tolik lidí... Unesl tolik nevinných dětí a udělal z nich své zbraně... A kvůli čemu? Moci. To je jediná věc na které mu záleželo. Docela se divím, že se nestal jedním z vládců pekla, ale je to tak lepší...

Moje tělo je tak strašně horké... Jakoby bylo v plamenech. Taková strašná smrt... Uhořet zaživa. Ellie si takovou smrt nezasloužila. Byla jenom dítě, ale díky jejímu otci se do toho všeho zapletla. Zapletla se se mnou a oblíbila si mě. Naučila mě jaké to je žít normální život, kdy vstanete, najíte se a jdete do školy nebo do práce. Naučila mě žít jako člověk... Nikdy nezapomenu na to jak mi nadšeně vyprávěla o tom jaké to musí asi v Nebi vypadat.

Omlouvám se... Tak strašně moc se omlouvám Ellie... Nedokázala jsem tě zachránit. Omlouvám se, že jsem ti nedokázala dát víc a zároveň ti děkuji, protože jsi mi do toho tmavého života ve kterém jsem žila vnesla světlo... Světlo naděje. Mami, tati... Vám se taky omlouvám. Vždycky jste se o mě dobře starali a šli mi příkladem. Snažili jste se mě ochránit... a přitom jste umřeli. Omlouvám se vám za ty všechny hříchy, kterých jsem se dopustila. Takhle jste mě nevychovali...

Ta vina je tak strašně velká... Kolik lidí umřelo mojí rukou. Když jsem spadla do pekla tak moje vzpomínky byly jakoby v mlze a teď... Poslední dobou je všechno tak čisté jako kdybych to zažívala poprvé. Je tohle všechno snad součástí mého potrestání za všechny mé hříchy?

Otevřela jsem oči a zalapala po dechu. Sen... Ne. Noční můra. Posadím se v posteli a cítím jak mi po tvářích steče pár slz. Včera jsem nevyšla z pokoje, protože jsem se s Alastorem nechtěla nikde potkat. Byla se za mnou podívat Charlie s Vaggie, takže jsem jim řekla že mi není dobře. Dokonce za mnou byl i Angel a ptal se jestli něco nepotřebuji. Nakonec jsem se musela omluvit i Velvet, že nepřijdu. Zněla zklamaně, ale naštěstí to pochopila.

,,Co spolu vůbec máte?" Vracela se mi ta hádka, kterou jsem měla s Alastorem. Co bychom měli? Vždyť se neznáme ani týden. Pomyslela jsem si. Musím přiznat, že mi s Voxem bylo dobře... Ale jsme jen přátelé. Najednou mi hlavou znovu proletěly Alastorova slova. ,,Záleží mi na tobě!" Myslel to vůbec vážně? A nebo to je jen další z jeho her? Ale hlavně, proč se kvůli té hádce cítím tak provinile? Cítím divné sevření v hrudi a cítím nutkání brečet, když v tom najednou někdo zaklepe na dveře.

Rychle si utřu slzy z tváří a s oslabeným hlasem řeknu: ,,Dále." Dveře se pomalu otevřou a dovnitř vstoupí Charlie. Něžně se na mě usměje a díky tomu jak strašně moc mi připomíná Ellie cítím jak se mi sevře hruď ještě víc. ,,Charlie... Potřebuješ něco?" Zeptám se jí a snažím se na sobě nedát znát že jsem před pár vteřinami měla slabší chvilku. ,,Jen jsem se chtěla podívat jak ti je. Nikomu si neřekla co ti přesně je a to nám dělá všem starosti. Hlavně si včera nic nejedla ani nepila, takže jsem doufala-" ,,Chtěla jsem jít ven, takže se neboj. Něco si seženu." Přeruším ji a ona se nervózně zasměje. ,,No, já měla spíš na mysli společný oběd..."

Uhnu svým pohledem od Charlie a vzpomenu si jak to dopadlo, když jsme poprvé spolu jedli. Dopadlo to špatně, ale i tak mi všechny ty vzpomínky co jsem si nimi poté vytvořila vykouzlí malý úsměv na rtech. ,,Ještě potřebuji nějaký čas pro sebe, ale slibuji..." Podívám se znovu na Charlie. ,,Do večeře budu zpátky." Na to se hned usmála. ,,Dobrá tedy."