The Different One /L.S./

4.

Harry došel i se svým hrnečkem čaje k sobě do pokoje. Stále ho trápilo to, jak na něj všichni křičeli, proto otevřel svůj notebook a do vyhledávače napsal "fotbal".

Ihned mu vyjelo několik stránek o fotbalu. On rozklikl tu první a začal studovat pravidla. Do pokoje se mu nepozorovaně vkradl Dusty, který mu ihned vyskočil na klín. 

,,Ahoj, kamaráde." pohladil ho mezi oušky kudrnáček a odtrhl zrak od počítače. ,,Jak jsi se dnes měl?" zeptal se ho, i když věděl, že mu kocour neodpoví. 

Harry pak vytáhl z batohu svůj kreslící sešit a nalistoval stránku, kde byla kresba od Louiho. Chvíli si ji prohlížel a jemně po ní přejížděl prsty. I když neměl rád lidskou přítomnost, tak dnes cítil, že to s brunetem bylo jiné. Byl rád, že nebyl sám a že si ho někdo všímal, že mu nenadával a že ho pak odvedl do šatny  a následně mu nakreslil Spidermana. Zdálo se mu milé, že onoho hrdinu je stále nucen kreslit svým mladším bráškou. 

Najednou se ozvalo ťukání na jeho pootevřené dveře do pokoje a do místnosti vstoupila Anne.

,,Ahoj, Harry." usmála se na svého syna, který ji kratičký úsměv věnoval a pak těkl očima jinam. 

,,Ahoj mami, jak jsi se měla v práci?" 

,,Bylo to v pohodě. Sice toho dnes bylo trošku víc, ale dalo se to zvládnout." usmála se a sedla si na zelenoočkovu pečlivě ustlanou postel, kde měl povlečení s motivem vesmíru. ,,Co ty ve škole?"

Harry se nadechl a vydechl. Dneska to byla katastrofa.

,,Ne-nevím." vykoktal a objal Dustyho, který mu vrněl na klíně.

,,Copak se stalo, Harry?" přešla k němu a opřela se o stůl. Harry se trošku posunul stranou.

,,Křičeli na mne." utřel si slzu kudrnatý.

,,Pročpak?" podivila se Anne. 

,,Hráli jsme fotbal a já.. já kopnul míč do.. asi do naší branky." vysvětlil tiše a v hlavě se mu přehrával ten hluk a křik, co je spolužáci nadělali. 

,,A oni kvůli tomu na tebe křičeli?" 

,,Daniel.. hlavně on." zašeptal a zabořil si tvář do kožíšku svého kocoura.

Anne si smutně povzdechla a opatrně syna pohladila ve vlasech. ,,Chceš, abych tě objala?" 

Kudrnáček jen zavrtěl hlavou v záporném gestu. Nechtěl, aby se ho někdo dotýkal. Momentálně nechtěl mít tento syndrom. Chtěl být úplně zdravý a normální kluk. 

,,Chci být normální, mami." kuňkl. 

,,Broučku, ty jsi normální. Jen jsi jinačí, ale neznamená to, že je to špatně." dřepla si k němu a drbala s Harrym Dustyho za ouškama. 

,,Nechci být jinačí!" vykřikl Harry a položil Dustyho na zem. ,,Chci být úplně normální! Chci snášet doteky, chci chápat pravidla her, chci se naučit jezdit na kole, skateboardu a žít jako normální kluk!" vstal a naštvaně chodil po pokoji. Byl frustrovaný. Měl v sobě hrozně moc intenzivních pocitů a emocí, ale nechápal je. Nevěděl jak s nimi naložit. 

,,Každý mi za to, že jsem jinačí, jen nadává, nebo mě lituje! Nikdo se ke mně nechová, jako kdybych byl aspoň trošku normální, jako oni! Nechci nadávky ani lítost, chci normální hlavu!" vzlykal a zakopl, takže se jak dlouhý, tak široký natáhl na zem. Nedokázal v sobě udržet pocity, prostě to neuměl. Proto občas dostal třeba hysterický záchvat, jak malé dítě. Nedokázal v sobě pocity redukovat.