The Different One /L.S./

12.

TW: domácí násilí, sebepoškozování  

"Jsi nicka." "Můj syn nebude zasranej buzerant!" "Nikdy jsi se neměl narodit! Jseš jen omyl! Slyšíš, ty buzno? Zasranej omyl!"

Louis se s prudkým nádechem posadil na posteli. Bylo půl třetí ráno a jeho opět pronásledovala noční můra. Stále v hlavě slyšel slova, která mu byla otcem řečena, když byli doma jen sami dva. Utřel si zpocené čelo a znovu si lehl, koukaje do stropu. Byl vyděšený, neodvážil se znovu zamhouřit oka. 

Jeho mysl se sama od sebe odebírala o dva roky zpět. Viděl všechny ty scény, kdy ho otec mlátí, kdy mlátí jeho mamku. Na Ernieho vztáhl ruku pouze jednou, na Lottie vůbec, ale jeho a mamku bil neustále. Ke konci to byl spíše on, na kom si vylíval svůj vztek. 

Nevědomky se mu začaly spouštět slzy, když si přehrával tu scénu, kdy se rodině vyoutoval jako gay. Lottie ho objala, mamka taky, dokonce i Ernest, který vůbec v tu dobu nevěděl, co se děje, ale prostě velkého bráchu objal a řekl mu, že ho má rád. Ovšem víc jak toto si Louis pamatoval ten tvrdý pohled jeho otce. Tu ruku zaťatou v pěst. Pak se prudce zvedl a beze slova odešel. Nejspíše se opět někde opít. 

,,O-on mě zmlátí, mami." řekl potichu, když utíral v kuchyni nádobí. Ernest a Lottie už spali a on tam byl jen sám s mamkou. 

,,Neboj. Nic se nestane." řekla Jay, ovšem snažila se neposlouchat ten malý hlásek v hlavě, který tvrdil opak. 

,,Zmlátí. Vidělas ten jeho pohled? To jak naštvaně odešel? Zbije mě jak žito." Louimu se rozklepali ruce tak, že jednu skleničku upustil na zem, kde se následně rozbila a jeden střep ho řízl do zápěstí. 

,,Sakra. P-promiň, omlouvám se." začal ty střepy ihned sbírat Louis. 

,,Nech to být a jdi si opláchnout tu ruku. V koupelně je kysličník, dej si to na to. Já to seberu." usmála se na něj Jay a pohladila ho ve vlasech. Louis nepřítomně přikývl a odebral se do koupelny. Koukal na svoje zápěstí, jak se krev valí z rány, kape do umyvadla. Chvíli se soustředil jen na to. Na to štípání a mírnou bolest. V tu chvíli se mu zdálo lepší, kdyby celé jeho tělo spalovala fyzická bolest, než ta psychická. 

Zatřepal hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnal z hlavy. Nesmí si tu bolest a vztek, kterou zažívá od otce, vybíjet na sobě. Může se z toho vypotit v posilovně, například. Ránu si tedy rychle vymyl, vydezinfikoval a zalepil. 

Ovšem o pár dnů později, kdy zůstal doma s otcem sám, názor změnil. 

,,Můj. Syn. Nebude. Zasraná. Buzna!" křičel na něj otec a co slovo, to rána. 

,,Já se o-omlouvám, ale já to neovlivním." vyskuhral ze sebe Louis. Ležel na boku na zemi, vnímal, jak mu krev teče z nosu, jak se mu tvoří po obličeji modřiny. Bolel ho hrudník, žebra. 

,,Kdyby tohle nebyl dům tvojí matky, tak bys dávno letěl na ulici." sykl po něm a hrubě ho chytl za vlasy, donutil mu dívat se do očí. ,,Takže mě moc neser a nelez mi na oči." s tímhle jeho vlasy pustil a vstal. 

,,Špíno." řekl ještě a kopl ho do břicha. Louis ležel na zemi, pozoroval stále se zvětšující flek od krve na koberci a čekal, až uslyší klapnutí dveří, což značilo, že jeho otec odešel. Když se tak stalo, s námahou se zvedl a dobelhal se do koupelny. Musel se dát do pořádku, než se vrátí mamka a sourozenci. V koupelně na sebe koukl do zrcadla; z nosu mu tekla krev, začala se mu tvořit modřina, která se táhla od kořene nosu pod pravé oko. S námahou si sundal tričko, naskytl se mu pohled na skoro modrý hrudník a velkou modřinu na levých žebrech. Sáhl si na ně a sykl bolestí. Nepochyboval, že jedno z žeber bylo minimálně naštíplé. Začal si ošetřovat rány, snažil se zabránit průtoku krve z nosu, když najednou narazil ve skříňce pod umyvadlem na žiletku. V tu ránu si vzpomněl na to, jak se omylem pořezal o sklo. Jak se chvíli soustředil jen na tu fyzickou bolest, která způsobovala ona rána a bylo mu vlastně.. dobře?