Four kings || Sherlock I.

Let

Z pohledu Sherlocka

Opřel jsem se o sedadlo a koukal před sebe. John usnul a Salome pomalu taky. Do Berlína to byly dvě hodiny. Přemýšlel jsem, jestli usnout taky. Najednou se mi udělalo zase blbě od žaludku. Salome to asi poznala, protože se na mě asi po půl hodině letu otočila.

„Dej ruce před sebe.“ sdělila mi a koukala do mých jistě zarudlých očí. Nevím, proč jsem to měl udělat, ale dal jsem ruce před sebe. Neskutečně se mi klepali, jako bych měl Parkinsonovu nemoc. Byly hrozně těžké, musel jsem je položit, protože čím víc jsem je měl ve vzduchu, tím více se i klepaly.

„Prdele. Johne!“ Salome se přese mne naklonila a vzbudila Johna. Potom se naklonila zpátky a lehce mi zmáčkla krk nahoře u čelistí. Najednou jsem v krku ucítil ostrou bolest, jako by do mě zapichovali milióny drobných jehliček. Zavřel jsem  a zaťal zuby. Salome mě v tu chvíli pustila. John se vzbudil a podíval se na mne.

„Sherlocku dej ruce před sebe, jako si to ukazoval mně a tentokrát je tam nech déle.“ řekla si Salome a já dal opět ruce před sebe. Už po několika vteřinách mě neuvěřitelně boleli ruce, klepaly se mi a já je musel položit. John mi lehce zmáčknul krk stejně jako Salome, ale potom se mi pokoušel na zápěstí nahmatat tep. Potom se sklonil a vyndal z tašky bílá antibiotika.

„Na, vem si to, na tom závislý nebudeš a může to nahradit chuť drogy.“ poradil mi, já spolku a zapil prášek.

„Tak co uděláme v Berlíně?“ optával se John a naklonil se blíž k nám.

„No já si půjdu koupit…“ začal jsem svou větu, ale Salome mne přerušila. „Nic si nepůjdeš koupit. Jestli to uděláš, tak tě na místě zastřelím!“ vyhrožovala mi a já jsem neměl ponětí, co jí odpovědět. „… noviny. Půjdu koupit noviny a zjistím, jestli jsme hledaní jenom v Itálii, nebo i v Německu“ Salome mne doslova propalovala pohledem. Celou hodinu cesty se mi dělalo blbě od žaludku a ruka zase bolela. Před rokem, kdy jsem morfium bral, mi do toho nikdo nekecal, John by si to nedovolil. Přestal jsem s tím jenom proto, že jsem byl v nemocnici. A teď je to tu zas. Musel jsem vstát.

„Jdu si na záchod.“ sdělil jsem Salome, aby uhnula. Procházel jsem uličkou letadla. Došel jsem na záchod a zavřel za sebou dveře. Sundal jsem si obvaz a prohlédnul si ruku. Nechápu, jak mě mohla bolet, rána sice ještě nebyla zacelená, ale krev už z ní netekla. Přičichnul jsem si ke své vlastní krvi a vyzvracel se. Nic jsem dva dny nejedl, nepotřeboval jsem. Vyzvracel jsem vodu, žaludeční šťávy a morfium. Musel jsem si jít zpátky sednout. Motala se mi hlava, proto jsem se přidržoval ostatních sedadel. Když jsem si sednul, nandal jsem si obvaz.

„Máš to psychicky,“ sdělil mi Johna a já na něj divně koukal, „tu bolest máš psychickou. Ta ruka tě už bolet nemůže. To morfium tě oblbuje. Po něm si myslíš, že je všechno v pohodě, nic tě nebolí a nepotřebuješ jíst. Ale je to pravý opak, ty jseš učebnicový příklad toho, kdo potřebuje psychicky drogu. Člověk nadopovaný návykovými látkami má zarudlé oči a nepřirozeně roztažené zornice. Když po nějakou dobu si morfium přestaneš aplikovat, vše tě najednou bolí, jsi unavený, motá se ti hlava a zvracíš. Pokud tohle sám překonáš, zbavíš se závislosti. Ale doopravdy tě nic nebolí a zvracet se ti nechce, je to psychicky. Drogy tě zruinují. Jo a navíc se ti tím kazí paměť, míň věcí si pamatuješ, zapomínáš. Celé to vede až k rakovině. Tohle tě přivede do hrobu Sherlocku! Doslova…“

„Já ale nevím, jak se toho zbavit. Mám nutkání, že mě všechno bolí a cokoliv spolknu, chci hned vyzvracet…“ reagoval jsem na Johna.

„Ty jseš prostě debil, kdyby ses nenaštval, jenom kvůli tomu, že si na něco nepřišel a já jo, tak bys neměl infekci v ruce, nemuseli bychom ti to desinfikovat a tím pádem bychom ti nemuseli dávat to posraný morfium! Jen si chcípni, jestli chceš! Jseš mi ukradenej!“ rozeřvala se na mne Salome a odešla za letuškou.

„Ty si ten život fakt chceš podělat, že jo? Ty máš něco, co je každému drahé a to je láska. Ale když jí lidi mají, brání ji, nenechávaj si jí utéct. Ale ty děláš pravý opak, ztrácíš to, co máš Sherlocku.“ John měl zase proslov a já se na něj podíval.

„Jsem sociopat, já to nepochopím.“ odvětil jsem, opřel se a sepjal ruce pod bradou.

„Tak ty už jseš zase sociopat. Najednou?“ křikla vedle mne Salome a vlepila mi facku, „Tak proč ses mě opovažoval líbat? Proč si říkal ano?“ sedla si vedle mne a Johnovi podala bagetu. „Na, sněz to. A ne že to vyzvracíš! Záchod je aktuálně obsazen a na zem zvracet nebudeš.“ sdělila mi naštvaným tónem Salome a podala mi také bagetu. Vůbec jsem neměl hlad. Posadil jsem se zpátky do své původní polohy a zavřel oči. Hlavou se mi honily myšlenky ohledně krádeže Korunovačních klenot, co nás čeká v Berlíně a je to už konec? Ale podstatné jevy mi jaksi vypadávaly. Místo toho, jsem tam měl prázdno. John měl pravdu, to morfium mi vyžírá mozek. Nejenom John, ale i Salome.

Tak další kapitola je tady. Doufám, že se líbila. Sherlock nám začíná blbnout a let je zatím v pohodě. Opravdu přestane Sherlock s morfiem? A dokáže mu Salome někdy odpustit, za to, co udělal? Budu ráda za komenty a votes. :)