Black Raven [Ereri/Riren]

Prolog

,,Ve válce není místo pro lásku, neboť tohle místo už zaplnila bolest, zkáza a utrpení."

Před dávnými časy byla na lid seslána neskutečná bída, proto do světa sestoupili dva polobohové, jež měli za úkol vyřešit život na Zemi. Oba překvapila ubohá situace; národ trpěl, všude byl hladomor, neúrodná půda nemohla zajistit dostatek živin pro všechny. Havran, jenž byl patronem smrti a válek, nad tím nevěřícně kroutil hlavou. Bez jediného mrknutí oka, či špetky citu, bral životy všude, kudy prošel. Opovrhoval těmi stvořeními, chtěl je vyhladit z povrchu planety a nikdo ho nedokázal přesvědčit o opaku. Jeho protějškem byla Holubice, patron bytí a zdraví, jejíž jediné přání bylo, aby národ mohl existovat v míru a radovat se. Ačkoliv byl původně proti jejímu návrhu, nakonec polevil a přikývl na její plán.

Spolu vybudovali první město a založili vlastní říši, kde oba usedli na trůn a vládli společně. Lidé z nich udělali jejich panovníky a patrony. Když někdo potřeboval pomoc, modlil se k patronce života. Časem začala představovat bílou barvu, stvoření ztělesněné čistoty. Její povaha byla milá, rozdávala toho víc, než brala. Naopak, pokud někoho nenáviděli, odvolávali se k Smrti. Ten nikdy neměl valnou povahu; byl to lhář a šejdíř, všude kam šel přišla po chvíli i smrt. Byl surový, nikdy neměl s nikým slitování a jeho duše prahla po krvi.

Vztah vládců však nebyl tak růžový, jak se mohl zdát. Nejdříve to začalo malými hádkami, které pomalu dospěly k velkým bojům. Bělostná dáma, zklamána z chování Temného se proti němu postavila a dala mu na výběr; buď přestane jednat za jejími zády nebo odejde pryč. Ale Vládce temna to nemohl zastavit, byla to jeho podstata. Jejich svět se začal pomalu bortit. Sedm dní a sedm nocí spolu za doprovodu bouřky bojovali. Po celou tuto dobu jejich národ trpěl; v jejich srdcích byl najednou zaset strach a nenávist, a veškerá víra v jejich vládce začala pomalu upadat. Jelikož Dáma Života nechtěla, aby kvůli nim ostatní trpěli a Vládce Smrti ji nechtěl zranit, udělali kompromis.

Tak tedy Temný pán odešel na druhou stranu ostrova, kde stále panovaly nehostinné podmínky. Kráčel po mrtvé půdě bez stébla trávy, míjel suché stromy, až nakonec dojel na konec ostrova ohraničeného vysokými černými skalisky. Podmínky se mu podařilo upravit tak, aby tam mohl vzniknout život. Postavil tam své sídlo, které později nazval Corax. Byl to mohutný palác postavený z tmavého, skoro až černého kamene. Ve svém paláci se duch Temna uzavřel a nevycházel z něj. Chtěl být sám, avšak ti, jež stále ještě věřili v jeho moc, se ho rozhodli následovat, a tak kolem vzniklo jedno velké město, jež neslo honosný název Nigreos.

Bílá paní nemohla zůstat v jejich sídle, kde ji každý kout připomínal jejího milence, proto se vydala na východ. Jak šla, půda kolem ní se zelenala, tráva rostla a nehostinné podmínky se najednou změnily. Uprostřed hvozdu postavila Holubice velký palác, kolem kterého se začalo pomalu rozrůstat nové městečko Fortuna. Jenže v lesích se nedalo farmařit tak dobře, jako u hranic, proto ti, kteří se živili chovem dobytka, odešli a založili malou vesnici, která se zapsala do mapy jako Angora.

Tehdy se svět rozdělil na dvě části; Elisium a Mortem. Každá část představovala něco rozdílného, jiné přírodní podmínky, ba i odlišný vývoj fauny a flóry. Takhle to šlo několik staletí. Všichni žili v klidu a míru, radovali se, farmařili. Přecházelo jedno roční období za druhým, střídal se den s nocí, měsíce, roky. Oba dva vypadali spokojení, ale to jim záviděl Had.

Zmije byla osoba mnoha tváří. Její povaha se odvíjela od toho, jak zrovna potřebovala. Byla skvělá manipulátorka a její jediný cíl bylo zničit obě království, neboť Havran a Holubice mohli za její pád. Dokud tady polobozi nebyli, lidé s ní byli ochotni uzavírat dohody. Byla pánem jejich světa a oni jí její korunku vzali. Prahla po pomstě, proto se jednoho dne vetřela k Bílé dámě. Ta si jí nevědomky připustila k tělu v domnění, že je křehká dívka, co potřebuje ochranu a práci. Postarala se o ni, dala ji střechu nad hlavou, místo u stolu, společenské postavení. Šatila ji, chránila ji, ale Zmije ji za všechnu pohostinnost vrazila otrávenou dýku do zad.

Havran, jež se dozvěděl tuto šokující skutečnost v poslední chvíli vyjel ze svého hradu vstříc Fortuně na hrad Crystallo. I po těch letech k Bělostné dívce stále cítil lásku a chtěl být s ní. Doufal, že nezemře. Věřil, že jí bude moct pomoci. Když vpadl do její komnaty, nikdo tam nebyl. Žádný svědek neviděl, že to on jeho milou nezabil. Had, který stál ve stínech poštval na Vládce temnoty naštvané poddané, kteří mu jednoduše uvěřili a Vládce zajmuli. Zlomený smrtí jeho nejdražší se nebránil, nechtěl, mohl by totiž zničit poslední věc, co po jeho zlaté zbylo – království. Bez ostychu ho o pár dní později popravili za vraždu. Jakmile se Mortemští dozvěděli strašné zprávy, naštvaní vytáhli zbraně a napadli Fortunu. Bylo jim jedno, co se doopravdy stalo. Nikdo už dávno neřešil, kdo koho zabil. Žádný ze smrtelníků ani netušil, že v tom má prsty třetí osoba. Tehdy začala krutá a dlouholetá válka mezi oběma královstvími, jež se táhne až do dnešních dnů.

Legenda vypráví, že jednou se objeví na světě stejně silné duše, jež budou mít napsané ve hvězdách silnější lásku, než měla Bílá dáma a Temný pán. Pokud se jim podaří upevnit svůj osud tak, jak mají předurčeno v legendě, budou si moct nasadit navzájem koruny a opět sjednotí celý ostrov a nastolí rovnováhu.

Nikdo už dávno neví, kde se nacházejí prastaré artefakty, kterými oba polobozi ztvrzovali svou vládu . Křišťálová čelenka zdobená zlatými ornamenty a dva překrásné meče se ztratily před dávnými časy. Někteří tvrdí, že Holubice uschovala své věci hluboko pod svůj palác, druzí naopak říkají, že jsou zničené. A Havran? Ten svou onyxovou korunu s velkým lukem nechal ve svém hradě, kam se nikdo nikdy neodvážil vkročit.

Říká se, že je to jen legenda, na kterou už nikdo nevěří; povídačka na zastrašení malých dětí. Nebo se snad mýlí...?