Black Raven [Ereri/Riren]

Kapitola 12.

Chladný noční vánek si pohrával s bělostnými závěsy v otevřených dveří vedoucích na terasu. Těsně před chvilkou byli Eren s Mikasou vystřídáni z jejich noční směny. Hnědovlásek zmizel okamžitě před budovu nemocnice. Během krátkého briefingu ohledně momentálního stavu jejich nadřízeného, který mimochodem vedla čtyřoká lékařka, dostali do uší sluchátka a byli urgovaní, aby zůstali v pohotovosti.

Zaklonil hlavu a podíval se na černou oblohu posetou miliardami hvězd. Byl uchvácen tím, jaké zde měli nebe. Slunce, měsíc, a dokonce hvězdy, co v jeho zemi neexistovaly. Poupravil si límeček, který se mu zachytil do šátku od sádry a do úst si strčil cigaretu. Byl v nevýhodě. Jeho bojové schopnosti nebyly stoprocentní, ba kdyby vzal do rukou pistoli, mohl by si jednoduše vykloubit rameno. Přesto však měl na zádech automatickou pušku označení AR-556.

Kromě čistých uniforem, základního ošetření a sluchátek též dostali speciální manžety a brož. Když dostal sametovou krabičku s holubicí a příkazem připnout si ji na košili a knoflíky na rukávy, vařila se v něm krev. Byl opět na bodě nula. Někdo musel zjistit, že ztratil z rukávu holubici, proto je teď dostali všichni, myslel si zrovna v tu chvíli. A podezřívají, že je asi někdo schovaný mezi nimi kvůli tomu útoku, došel nakonec k závěru.

On sám měl informací málo. Všechny jeho dokumenty shořely ve Fortuně. Naštvaně nakopl kamínek, který utekl z dekorativního ostrůvku vedle vysázených tulipánů a hluboce si povzdechl. Podle jeho hodinek byla jedna hodina ráno. Stál před fontánkou ve vjezdové bráně. Kývnutím hlavy pozdravil dva vojáky, kteří měli obchůzkovou směnu. Cítil všude kolem sebe neskutečnou tenzi, kterou vyzařovali jiní pacienti. Musel si přiznat, že by se zřejmě též necítil dobře, kdyby najednou do nemocnice vtrhli vojáci, nikomu - tedy kromě personálu - nic neřekli a obcházeli celý areál jako hyeny čekající na svou oběť.

,,Liška hrdličce, přepínám..." Eren sebou cukl, než si uvědomil, že ho volá Mikasa. Nadechl se, a jakmile vyštrachal zapalovač, malým plamínkem zapálil cigaretu v ústech.

,,Hrdlička lišce, slyším..." Ozval se do ticha nočního klidu. Mluvil polohlasem, přesto byl slyšet zřetelně. ,,Vyžaduje tě vrána, končím." Ozvalo se znovu v jeho uchu. Vzdychl. Když jim byly přezdívky přiřazeny, skoro se ironicky usmál. Vyfoukl vzduch z cigarety a nedopalek hodil do zurčící vody fontány.

Otočil se. Pomalým krokem šel ke vchodu do nemocnice, když ho najednou něco trefilo. Lekl se a uskočil dozadu. Když se oklepal ze šoku, ohmatal se. Nic ho nebolelo, nikde nebyla krev. Rozhlédl se kolem. Napadlo ho, že si někdo z kolegů dělá srandu a něco po něm hází. Bohužel v okolí ani živáčka. Nakonec se podíval dolů a viděl u svých nohou zraněného ptáka. Inu zželelo se mu krvácejícího stvoření. Opatrně ho tedy sebral do ruky, což vypadalo náramně komicky beroucí v potaz, že druhou měl zlomenou. Musel se totiž sklonit až na zem, aby své zdravé paprči pomohl. Jeho zraněná končetina teď vypadala jako pařát od dinosaura, malá a v zásadě nepoužitelná.

Odfrkl si. Havran se nehýbal a evidentně byl v bezvědomí, ale přesto mu připadalo, že mu jeho černýma očima vidí až do nitra duše. Palcem ho pohladil po hlavě a krokem se vydal k automatickým dveřím. Vešel do osvícené haly, kde jediný zvuk bylo klapání bot a lupání rozsvícené zářivky na stropě. Bylo zde takové ticho, až měl skoro pocit, že se něco špatného stane.

Včera přesunuli Kapitána i jednotku z hlavní budovy do lůžkového oddělení. Měli pro sebe celé poslední patro. Samozřejmě bylo vybaveno nejmodernějšími přístroji a největším komfortem, jaký mohla nemocnice nabídnout. Většina pacientů již dávno spala a ti, kteří nemohli zamhouřit oka, vysedávali na balkónech a pokuřovali či popíjeli čaje. Ven z pokoje se nikdo neodvážil vkročit už jen ze strachu a respektu, který vojáci vzbuzovali.