Prokletí pátku 13.

My new room

Už to trvá nějak dlouho. Co když se mu ta kletba nepodaří zlomit a já tu umřu? Sice nechci být jeho krevní banka, ale na druhou stranu nechci umírat tak pomalu. Taková smrt by nebyla nic příjemného. Najednou zarachotí v zámku klíč a dveře se otevřou. A kdo jiný by to mohl být než on?

,,Můžeš být ráda. Neumřeš tu"řekne.

,,A cos vůbec musel udělat? '' zeptám se.

,,Co je ti do toho?'' vyštěkne na mě. Chvilku je ticho a po chvíli se opět dovážím zeptat:,, To tu budu přivázaná po zbytek svého života? ''

,,Ne.''.

,,Fajn. A nemohl bys mi donést nějaké moje oblečení prosím? ''

,,Můžeš si pro ně jít sama." Dojde ke mně a zadívá se mi do očí. Pak jedním pohybem přetrhne provazy, co mě pevně drží u židle.

,,Jdi. Ale nezapomeň. O něco se pokusíš a já tu rozpoutám takový masakr, jaký si ještě nikdy nezažila.''

,,Neohrabaně vstanu a dopotácím se ke dveřím. Vyjdu z té místnosti na chodbu, která je osvětlená sice trochu líp, ale pořád to nestojí za nic. Chvilku bloudím, ale nakonec východ najdu. Vyjdu na ulici, kde není ani noha. Není divu když je noc. Vydám se hlavní ulicí. Dojdu na náměstí, které moc dobře znám. Teď už snadno dojdu domů, kde vezmu batoh a začnu si balit oblečení a nějakou tu hygienu. Přece jenom se chci udržet v dobrém stavu.

Po hodině zamířím zpátky na náměstí a vydám se ulicemi zpátky za ním. Mohla bych utéct. Ale nemůžu přece riskovat životy ostatních. Celý život bych si to vyčítala.

Jsem tak chytrá, že jsem si vzala hodinky, které ukazují půl druhé. Takže asi před čtyřiadvatecti hodinami začalo tohle peklo.
Došla jsem k opuštěnému domu, který teď bude asi mým domovem. Dveře jsou otevřené, takže bez problémů vejdu dovnitř. Zaposlouchám se, ale nic neslyším. Že by odešel? Tuhle možnost rychle zapudím, když mi nějaká ruka poklepe na rameno. Sice jsem se nelekla tak jako minule, ale z jeho doteku mi naskočila husí kůže.
,,Budeš chtít být opět přivázaná k židli? Nebo budeš chtít mít svůj pokoj?'' zeptal se.
,,Hádej'' řeknu zhnuseně.
,,Moc si nedovoluj'' varuje mě. Já jen protočím očima a otočím se k němu zády. Jenomže mě chytne za hlavu, kterou mi nahne na stranu a zajede mi tesáky do krku. Vzpírám se, házím sebou. Bolest mnou projíždí a já nemůžu popadnout dech. Když už si myslím, že za chvilku omdlím, pustí mě a já spadnu na zem. Neschopna se hýbat tu ležím před ním.
,,Ber to jako menší trest za tvoje chování'' řekne klidně. Je mu úplně jedno, co mi způsobuje za bolest. Záleží mu jenom na sobě.
,,Takhle to teď bude vypadat? Budeš mě mučit? ''
,,Jen když si budeš dovolovat. Kousnutí upíra bolí jen když se bráníš. Když se ale necháš kousnout dobrovolně nebo se nebudeš vzpírat, tak to skoro neucítíš.''
,,A jde teda budu spát? '' zeptám se a přitom si rukou zakrývám ránu na krku.
,,Pojď za mnou'' odpoví a projde kolem mě. Opatrně si stoupám a jdu za ním. Jdu však pomalu, abych znovu nespadla. Dovede mě ke schodišti a já jsem nucena jít nahoru. Samozřejmě že aji tam je děsná tma. Ještě chvilku jdeme, až se nakonec zastaví před dveřmi a rukou mi pokyne, ať jdu dovnitř. Když vlezu do místnosti, zabouchne za mnou dveře a v zámku slyším klíč. Batoh položím na zem a pomocí hmatu hledám nějaký zdroj světla. Rozeznám postel a vedle ní stoleček. Pořád přejíždím rukou po povrchu. Nakonec přece jenom držím v rukou věc, která se tvarem podobá lampě. Z ní vede šňůra a ta mě dovede ke spínači.
,,Hurá'' šeptnu. Zmáčknu ho, ale světlo z lampy je celkem slabé.
,,Lepší než nic.'' Rozhlédnu se po pokoji. K rozeznání obrysů je to světlo dostačující. To mě ale teď nezajímá. Teď mě zajímá jen postel. Dojdu k ní a začnu si jí prohlížet. Není to sice žádný luxus, ale mohlo to být i horší. Zvednu přikrývku a lehnu si do postele. Je celkem tvrdá, ale na to si časem zvyknu. Obvykle když jsem v cizí posteli usínám pomalu. Ovšem nyní jsem tak vyčerpaná, že okamžitě usnu.