Prokletí pátku 13.

I must forget

Celý týden nemyslím na nic jiného než na něj. Na ty jeho temně modré oči. Nevím proč. Byl to jenom sen. Přesto ho mám plnou hlavu. Asi proto, že já mívám spánek spíš bez snů.

Claire:

Co Lucy je? Celý týden je mimo a pořád někam zasněně kouká. Hmm.

Je čtvrtek a já jsem se po škole stavila u Lucy. Zvonek zazněl po celém domě, ale neslyším žádné kroky.

,,Lucy! Vím, že tam jsi'' zakřičela jsem. Dveře se pomalu otevřely a v nich stála Lucy s vyčerpaným výrazem.

,,Ahoj''. Skoro jí neslyším.

,,Ahoj. Jsi v pohodě?''

,,Jo. Proč bych nebyla?''

,,Ty víš, že neumíš lhát''.

,,Fajn. Chceš jít dál? ''

,,Jo''. Posadily jsme se na gauč a ona mi začala popisovat sen s nějakým klukem.

,,A proč z toho děláš takovou vědu?'' zeptám se, protože absolutně nechápu, co řeší.

,,Já ani nevím. Asi proto, že sny se mi moc nezdají. A hlavně né takovéhle. Nevím proč, nemůžu na něj zapomenout''.

,,Ale i tak. To se hodláš zavřít před světem? ''

,,Máš pravdu. Chovám se jak idiot. Musím se nějak odreagovat. Máš nějaký nápad? ''

,,Kino?'' navrhnu.

,,A co dávají? ''

,,Ehmmmmm mám pocit, že ženu v černém dvojku. Vidělas jedničku? ''

,,Jo. Tak půjdem? '' zeptá se. Vyrazily jsme, ale stejně pořád bylo trapné ticho.

Lucy:

Dívaly jsme se na film a u toho se cpaly popcornem. Všichni kolem mě napnutě sledovali film, jenom já ne. Byl to jenom sen. Sen se nikdy nestane skutečností. Pořád si opakuju tyhle dvě věty. Moc to teda nepomáhá.

Zpátky domů jsem šla sama. Claire už musela domů. Vzala jsem to přes Central park. Zaslechla jsem nějaké šustění větví. Ty si už fakt pitomá. Z toho snu ti fakt hrabe. Moje podvědomí má pravdu. Opět slyším ty zvuky a otočím se. Křoví přede mnou se třese, po chvíli z něj vyskočí zajíc. Páni jsem opravdu blbá. Přece žádní upíři neexistujou.

Tak a už je čtvrtek. To to rychle uteklo. Během těch pár dní jsem se dala do kupy a jsem celkem taková jako dřív. Stejně na něj nikdy nezapomenu. Na ty jeho temné oči když se vpíjely do mích.

,,Slečno Hale?'' ozve se nějaký hlas a já se vracím do reality. Sedím v lavici na hodině biologie a učitelka na mě hledí tím svým přísným pohledem. A sakra. Na co se ptala? Jen tam tak sedím a mlcím.

,,No?'' zvýší učitelka hlas.

,,Nevím''. Bohužel mi to neprojde. Dostanu úkol za nepozornost. Plus, je to na známky. Fakt bomba teda.

,,Na co pořád myslíš? '' ptá se Haley o přestávce.

,,Vždyť jsem ti řekla o tom snu''.

,,Tebe to pořád nepustilo?''

,,Ne''. Naštěstí jsem vcházela do své třídy, zatímco Haley mířila o pár dveří dál. Aspoň se vyhnu dalším otázkám. Hodina angličtiny se neskutečně vlekla. Jen tu sedím a hledím do blba. Sotva zazvoní, už vyletím ze třídy, za chvíli ze školy a jdu rychlým krokem domů. Namířím si to do obýváku a porozhlédnu se kolem. Opět jsem tu sama. Ve svým pokoji jsem si lehla do postele a snažila se usnout. Ale vždy když jsem zavřela oči jsem viděla temné oči, co mě upřeně pozorují.

,,Bože'' řekla jsem nahlas. Co se to se mnou děje? Chovám se jako blázen. Musím zapomenout. K odreagování je dobrá telka. Nechala jsem zapnutý zprávy a poslouchala.
,,Z blížícího se pátku 13. se také blíží různé výtržnosti. Dneska jsme dali pokutu osmnáctiletým klukům za strašení kolemjdoucích. Převlékali se za strašidelné postavy z hororů například To, Dětská hra s panenkou Chucky nebo se převlékli za Samaru...'' tohle mě fakt nezajímá. Přepla jsem zprávy na prima cool a dívala se na Simpsonovi. Po deseti minutách mě přepadla únava a já usnula.

Nová kapitola je tu! Sice trochu nudná, ale takových tu bude málo. Děkuju těm co to čtou a co dali votes. Moc si toho vážím. Elis

P.S. Na začátku kapitoly máte fotku toho kluka ze snu.