Prokletí pátku 13.

Today [two weeks to Friday 13th]

Lucy:

Je říjen a za dva týdny je pátek 13. No super. Ten den nenávidím. Každý vždycky:,Dneska se mi něco stane!' nebo ,Mám strach. Vždyť je pátek 13.!' A další. Je to úplně normální den. Vůbec nechápu, jak lidi přišli na to, že je to den smůly , neštěstí a těch příšer z hororů. Na výstrahy, co mi každý říká jen protočím očima a jdu dál. Kámoška mi říkala pověst o starodávném upírovi, který se směl zjevit jen na pátek 13. Pozabíjel hodně lidí a pak zmizel do dalšího pátku. Proto to je prej den neštěstí. No nezní to absurdně? Občas slyším, že někde nastala série vražd v tento den, ale podle mě je to proto, že vrahovi to asi přišlo strašidejnější.

Jsem Lucy, je mi šestnáct, a jak jde vidět, nevěřím v magii, nestvůry jako jsou upíři, vlkodlaci a další. A hlavně nevěřím na prokletí dne pátku 13. Mám polodlouhé hnědé vlasy. Někdy působí skoro černě. Chodím na Bloodylotskou střední školu v New Yorku. Já vím, blbý jméno. Na škole totiž byla série úmrtí. Asi tak deset mrtvých studentů a přibližně tři učitelé. Takže od slov bloody - krvavý a lot - hodně, vznikl název Bloodylotská střední. Ale je docela oblíbená. Škola tu stojí tak sto let a vraždy byby spáchány přibližně před osmdesáti lety. Takže názvu už si nikdo nevšímá. Mám dvě nejlepší kamarádky. Haley a Claire. Jenom mi vadí, že věří na prokletý pátek 13. Ale co. Vědí o mé nechuti k tomuhle dnu, a tak mě s ním moc neotravujou.

Je pátek ráno a já musím vstávat do školy. Po pěti minutách jsem dolezla do koupelny. Dávám si lehkou sprchu, abych se trochu probrala. Vracím se do svého pokoje o něco svižnějším krokem. Ze skříně jsem vytáhla černomodré kárované tílko, džíny a lehkou černou vestičku. Outfit jsem zakončila náhrdelníkem s modrým kamenem a kruhovými náušnicemi. V koupelně jsem si na řasy nanesla řesenku a a na pusu slabší vrstvu rtěnky. Vlasy jsem si pročesala a nechala je si polétávat na ramenech. Ještě jsem popadla tašku s věcmi do školy a namířila jsem si to do kuchyně.

,,Dobré ráno'' pozdravili mě máma a táta zároveň.

,,Ahoooj''. Vzala jsem si z ledničky jogurt, nasypala do něj müsli a za chvíli to mám v žaludku. Ještě si dávám trochu džusu a vycházím z kuchyně ke východovým dvěřím.

,,Tak ahoj!'' trošku zakřičím.

Ve škole máme s kámoškama skříňky vedle sebe. Už vidím jak tam spolu klábosí.

,,Ahoj. Co probíráte?'' ptám se hned, jak jsem k nim dorazila.

,,Ahoj"

,,Ahoj. Jen jsme si povídaly o Laimanové. Vzala si totiž dneska docela krátkou sukni. Ne mini, ale na to, že je jí čtyřicet je dost krátká" odpověděla mi Claire. Paní Laimanová je naše učitelka na děják. Pořád se snaží vypadat mladší, ale je spíš trapná.

,,Ježiš. Ta už fakt neví jak se strapnit" začala jsem se smát, když jsem si vzpoměla na to,jak si vzala šaty tak pro dvacetiletou holku.

,,Hele Lucy, za dva týdny pořádám večírek. Že přijdeš?" zeptala se Haley.

,,Na pátek 13. jo? Já nevím''.

,, Chtěla jsem udělat trochu děsivější atmosféru, ale jinak to je úplně normální večírek. Prosííííím přijď" škemrala.

,,Dobře" usmála jsem se. Třeba bude sranda.

,, Ale teď musím na hodinu a vy taky" podívala jsem se na ně přísným pohledem. Hned jsme se začaly smát a s rozloučením odešla každá do své třídy. Já se ještě v lavici trochu smála.

Po škole jsem byla domluvená s holkama, že si zajdeme do naší oblíbené kavárny, kousek od školy. To bude, ale až za hodinu. Do té doby budu ležet ve svý postýlce. Spala jsem třičtvrtě hodiny. Do školy jdu deset minut, takže přijdu akorát. Vešla jsem do kavárny s hned jsem si všimla Haley a Claire jak sedí u stolu a dívají se na mě vražedným pohledem.

,,Co se stalo?'' ptám se. Kdyby jejich pohledy zabíjely, jsem stokrát mrtvá.

,,Jak si to jako představuješ? '' vyjede na mě Claire.

,,O čem to mluvíš?''

,, Přijdeš si o minutu později! Taková nezodpovědnost!!''. Haley domluví a propaluje mě pohledem. Já už nemůžu. Propukla jsem v histerický smích. Mám pocit, že se lidi po nás dívali. Asi jsem fakt blázen. Holky to už taky nevydrží a chechtají se se mnou.

Samuel:

Cítím to. Už jen pár dní a můžu znovu pocítit krev a křik lidí. Vypadnout z téhle temnoty. Není tu nic. Jen temno. Už mi s toho hrabe. Kolik lidí to bude tentokrát? Deset? Dvacet? Nemůžu se dočkat.