Prokletí pátku 13.

I met his

Samuel:

Celý den nedělám nic jinýho, než že vraždím. Je to super pocit, když vidím v televizi svoje oběti.

                Moje volnost brzy skončí. Nechci se tam vrátit. Do té nicoty. Ale zabil jsem nejméně deset lidí, což je docela slušný.

                 Blíží se půlnoc a já jsem z toho na prášky.  Rozhodl jsem se ještě udělat někde nějaký masakr. Jdu prazdnou ulicí. V nedalekém domě uslyším děsnej kravál.  Někdo tu pořádá večírek. Tam si jistě najdu ještě někoho do své sbírky mrtvých. Blížím se k domu a vidím, jak se z něho potácí nějaká brunetka. Vypadá dost na mol, ale což. Krev jako krev. Jde směrem ke mně.  Rychlostí se přesunu a přitom udělám schválně menší hluk. Dívka se otočí a jde vidět, že se trochu lekla. Po tváři se mi mihl uspokojujíjí úsměv. Během vteřiny jsem stál za ní a poklepal jí na rameno. Otočila se.

,,Ahoj'' řekl jsem. Vypadala dost překvapeně. Svýma vykulenýma očima na mě hleděla jak na zjevení.

,,Co? Ty? Ale jak?'' začala koktat. My jsme se už viděli? To je nemožný. Všichni, kteří mě viděli jsou v hrobě.

,,Jsi v pohodě? ''

,,A-asi a-an-ano'' dostala ze sebe. Hmm. To je jedno. Stejně bude za pár vteřin mrtvá. Přitáhl jsem si ji k sobě do pevného sevření. Snažila se vykroutit, ale moc jí to nešlo.

,,Co to děláš? Pusť mě! '' křičela.

,,Proč bych to dělal? '' zašeptal jsem. Trochu se otřásla.  Podíval jsem se jí do očí. Teď jsem byl pro změnu vykolejený já. Ty oči.  Takové měla Perrie. Co tu plácám? Proč zrovna teď myslím na svou ex? Perrie je pravděpodobně mrtvá. Naklonil jsem jí hlavu na stranu a chtěl ochutnat krev. Jenže to nešlo. Co mi je? Jen proto, že jsem si vzpomenul na Perrie? Pff. Z mých úvah mě ale něco vyrušilo. Všechno kolem mě zmizelo a já se ocitl zas v temnotě.

,,Do prdele!!!''

Lucy:

On je skutečný. On je upír. On....... zmizel? Jak to? Sice bych si měla oddechnout, že mě nezabil, ale kam zmizel? Zdáse že magie přece jenom existuje.

              Utíkala jsem domů a pořád si vybavovala temně modré oči.  Jak se zbarvily do ruda. A když se skláněl ke krku, tak... tak vlastně nic. Nekousl mě.  A potom zmizel. Kam? Zabil ty lidi? Už je po půlnoci, takže zabil ty lidi, co se včera našly? Při tom pomyšlení jsem se otřásla. Je to vrah. Neměl by se mi líbit. Ale když on je takovej, takovej nebezpečnej. Plus je strašně hezkej. Ale je to upír. Omg! Co to se mnou je?! Právě se mě pokusil zabít upír a já se chovám jako bych se do něj zamilovala!

            Konečně jsem došla domů. Doufám, že bude prázdný. A ano, opravdu byl. Doma jsem si hned lehla do postele. Kašlu na oblečení! Přikryla jsem se a znovu si promítala dnešní den. Z myšlenek mě probrala kocovina. Letěla jsem do koupelny a všechno ze sebe dostala. Jedno ale ne. Ten pocit, když jsem byla s ním. Opět si lehám do postele a ponořuju se do krajiny snů, ve které je na každém kroku on.

Omlouvám se za kratší kapitolu. Jinak děkuju už za tolik votes a tolik přečtení. Elis