Poslední vločka zimy ✔ [2Min]

5.

Seungmin nevěděl, co má dělat, když měl zakázáno být na ledě. Ráno se i bez budíku probudil kolem půl sedmý ráno a nenapadlo ho nic jiného než se obléct a jít si zaběhat. Samozřejmě, mohl ještě zavřít oči a usnout, ale už od malého věku měl problémy se spánkem a většinou se ke spánku nevrátil ani po hodině snažení se, proto to ani nezkoušel a hnedka se rozhodl pro běh. Jako malý trpěl nespavostí, takže mu ranní tréninky dělávali problém. Nespavost se mu zlepšila někdy kolem třináctého roku a od té doby se vracela jen občas - nejčastěji před velmi důležitými soutěžemi, což vždy nesnášel. Na soutěže potřebuje být plný energie, ale jeho nespavost ho o to spíše bere. Kdysi bral prášky na spaní, ale, když na nich začal být mírně závislí raději se rozhodl to ukončit a zkoušet to jinak. Teď mu dost pomáhají kliky před spaním - protože tím vyčerpá alespoň trochu energie a unaví ho to.

Nic před během nesnědl, nikdy před ranním během nesnídá. Možná by měl, protože už se mu párkrát stalo, že skoro do hotelu nedoběhnul. A neví, co by dělal, kdyby omdlel někde uprostřed kopců někde za městem, kde projde jeden člověk za celý den.

Pomalu vyšel z pokoje, klíč od něj vždy hodí na stůl na recepci - Karren se už naučila ten klíč nechat ležet tam, kde ho našla, takže ho vždy najde, když se vrátí. Na jeho patře byli všechny pokoje plné, což mu vadilo, protože tu není takový klid jako, když není sezóna, ale bohužel s tím nic neudělá a bude si muset zvyknout.

Co ho překvapilo bylo to, když na schodech vrazil do nějakého kluka, věkově mu dost blízko. Byl to Asiat a měl černé krátké vlasy. Na sobě měl obyčejné tepláky s mikinou a bačkory, které se nacházejí v každém pokoji hotelu. Seungmin hned poznal, že tenhle kluk se na schodech nenachází se stejným důvodem jako on. On si rozhodně nešel zaběhat, nejspíš jen díky Jet legu nemohl usnout a tak se rozhodl prozkoumat hotel - takových za ty roky poznal; nikdy se s nimi, ale nebavil, vždy je nechal ať si dělají co chtějí. Max je pozdravil a šel zase dál.

„Omlouvám se," pronesl rychle Seungmin a skoro se po schodech rozeběhl. Kluk byl taky Asiat, ale Seungmin se bál, aby se náhodou nejednalo o někoho, kdo má jen asijské rysy, ale s Asii nemá nic společného, proto to řekl v angličtině. Odpověď neočekával, nebo na ní spíše nečekal, pospíchal ven. Potřeboval čerstvý vzduch.

Teprve venku si na Spotify zapnul svůj playlist na běh a vydal se směr centrum města. Většinou běhá na druhou stranu, do přírody, aby se nepotkal s lidmi, ale dneska se chtěl podívat jak si vedou místní obyvatelé. Dlouho je neviděl, třeba se jim v životě něco změnilo.

Ale nezměnilo, vše bylo při starém. Obchody stály všechny, ani jeden nezmizel a ani jeden nepřibil. Místní pizzerie měla stále rozsvícené jen IZZA, protože se stále nezmohli k tomu opravit písmeno P. Ale pizzu dělali výbornou, to jim musel nechat. Květinářství mělo v zimě otevřeno jen občasně a moc kytek na výběr neměli - Seungmin si nepamatuje jestli za ty roky, co zde bydlí, do květinářství vešel. Pak zde byly další obchody a nebo jen domy, ve kterých bydlí místní obyvatelé. A jako poslední zde stálo náměstí. Bylo stále krásné a i přes nízké stupně fontáně uprostřed stále nezamrzla voda.

Seungmin se na náměstí na chvíli zastavil a pozoroval fontánu. Voda stříkala z úst ryby, která vypadala jako by tančila. Seungmin nevěděl, kdo fontánu navrhnul, ale nelíbilo se mu to. Byl to divný design a kdyby mohl hned by to strhnul a postavil novou. Tančící ryba? Kdo to jako schválil? Na dně fontány se nacházeli drobné od toho, jak sem chodí místní či turisti a do fontány hodí minci s přáním. Seungmin na to nikdy nevěřil, proto to nikdy neudělal.

„Zase jsi nemohl usnout?" zeptal se najednou hlas za Seungminem. Ten se leknutím otočil. Za ním stála paní Smithová v kabátu a se dvěma psi na vodítku. Paní Smithová je šestašedesáti letá žena, která má na starosti místní útulek a hotel pro zvířata. Seungmin k ní chodil vypomáhat, když poprvé do USA přijel a ještě na tom s krasobruslením nebyl tak dobře - nebo spíš byl, ale byl ještě v dětské soutěži, takže měl více času.

„I když jsem dostal až do jedné volno, vzbudil jsem se brzy a nemohl usnout. Už je to ve mně tak zakořeněný, že moje tělo prostě dlouho spát nebude," odpověděl jí Seungmin s úsměvem, „proto jsem se rozhodl si jít zaběhat."

„Nechceš mi místo toho běhání po ránu pomáhat s útulkem?" zeptala se. Vždy se takhle Seungmina ptala. Už je starší a nezvládá všechna zvířata sama, bohužel nikdo z města jí nechce pomáhat a ona zůstává sama – Seungmin si nechce představit co se s útulkem stane, až paní Smithová zemře.

Na vodítku měla dva psi, které si Seungmin pamatuje ze svých prací v útulku. Bígl Terence a jack russel terier Stiles - ten ho vždy nesnášel. Seungmin si pamatuje, jak na něj první den vystartoval a on spadnul do psí vany, která byla napuštěná a plná pěny. Paní Smithová mu ten den hodně pomohla. Terence byl oproti němu zlatíčko, které se mazlilo a olizovalo obličeje. Vždy se motal pod nohama, třel o lýtka jako kočka a nakonec na vás skočil a nepřestal olizovat dokud jste ho nepohladil za uchem. Toho měl Seungmin vždy nejraději a Terence měl rád i jeho. Paní Smithová ho pořád přemlouvala, ať si ho vezme, ale on nemohl. Neměl by na chudáka čas.

„Omlouvám se, ale zrovna teď věnuju všechen čas do krasobruslení, abych jednou mohl říct, že jsem to dokázal," odpověděl jí s úsměvem a zase se rozeběhnul. Dál. Dál za město. Kousek do hor a zase zpět. Dohromady něco kolem deseti kilometrů.