Poslední vločka zimy ✔ [2Min]

22.

Brunet pobíhal ve sněhové bouři z jedné cesty na druhou. Netušil kde by se mohl černovlásek nacházet a mohli za to dva faktory; ten první byl ten, že vůbec nic neviděl, protože už se rozsněžilo a to celkem hodně a ten druhý, že to v horách Minho neznal a mohl se klidně ztratit – stačilo, kdyby se jednou vydal mimo cestu a až do konce sněhové bouře by ho nikdo nemusel najít.

Každý, kdo by v tuhle chvíli Seungmina viděl by na první dobrou poznal, jak moc nervózní byl. Propadlý obličej, který byl k tomu všemu celý promáčený, byl jasnou zmínkou o tom, že už ve sněhové bouři běhá dobrých deset minut a stále nenašel ani jednu zmínku o tom, že by tou stejnou cestou prošel i černovlásek. Seungmin znal hory dokonale a dokázal by se vrátit i teď zpět do hotelu – a to před sebe viděl jen na dva metry – jenže Minho to v horách neznal, byl rád, když se dokázal orientovat v hotelu, takže ten na tom byl doopravdy špatně.

„Minho!" Seungmin křičel do všech stran a doufal, že ho černovlásek uslyší, jenže vítr fučel tak hlasitě, že byl rád, že slyšel vlastní slova na tož, aby ho slyšel někdo jiný. Jednou za čas si musel otřít slzu, která se mu drala z koutku oka, neboť hned jak se vydrala z oka ven tak ucítil štiplavou bolest; byla taková zima, že mu ta slza začala zamrzat ještě dřív než stačila stékat.

„Minho!" Seungmin se však nevzdával, i kdyby v té bouři měl chodit celý dny, byl odhodlaný černovláska najít a přivést ho do hotelu živého a zdravého. Nehodlal to vzdát, jen protože byla zima, sněžilo a nic neviděl. Věděl, že kdyby to vzdal, tak by se mohlo stát něco vážně špatného a bral by si to za vinu, protože by to vzdal. Bral by si za vinu, kdyby se Minhovi něco stalo.

Nevěděl, kolik času uběhlo od doby, co vyběhl z tréninku, ale byl si jistý, že hodina ještě neuběhla, ale připadalo mu, že ano. Připadalo mu, že už tím lesem bloudí celé dny. Sníh se mu pod nohama hromadil a lepil na podrážky bot, což mu ztěžovalo chůzi. K tomu mu sníh zabraňoval i ve viditelnosti, padal ve velkém množství a doopravdy rychle. Všechny přírodní živly byli proti němu, ale věděl, že musí pokračovat.

A pak ho konečně uslyšel. Bylo to jen slabé volání, ale Seungminovi to dodalo naději a rozeběhl se za hlasem.

„Seungmine!" volal hlas, který brunet moc dobře znal. Hlas, který v tuhle chvíli slyšel moc a moc rád. Hlas, který hledá od doby, co vyběhl z lední plochy. Hnedka jak zahlédl tu povědomou tvář s černými vlasy, jak v objetí svíral malého bílého jack russell teriéra, nevydržel to a musel ho objat. Objal ho tak pevně, protože se bál, že se mu to vše zdá a starší mu pod rukama zmizí. Jenže on nemizel. Místo toho si uvolnil jednu ruku a mladšího objal jak nejpevněji uměl.

Cestou zpět nikdo nemluvil. Minho šel za Seungminem, který ho však odmítal pustit, takže ho držel za ruku – bál se, že by zase zmizel a on by ho musel hledat.

Když vešli do hotelu Karen se na ně dívala jak na zjevení boží, ale nic neříkala. Dvojice prošla kolem recepce, jako by se nic nestalo a vydali se po schodech do nejvyššího patra, do pokoje na konci chodby. Nechávali za sebou mokrou cestičku z toho jak z nich stékali kapky, ale to neřešili, byla to jen voda a ta brzy uschne.

První kam si to Seungmin namířil byla koupelna. Popadl tři ručníky, které byli přehozené přes žebřík, jeden si nechal a dva hodil Minhovi, ten hned pochopil, proč mu hodil dva. Do jednoho se zabalil on a druhým začal utírat malého jack russella teriéra, který se mu klepal v náruči. Položil si ho na klín a pomalými pohyby ho začal utírat, tak aby mu neublížil. Brunet se posadil vedle nich.

„Vidíš, co jsi způsobil?" Seungmin se naklonil k Stilesovi, který vypadal, že je mu vše jedno. I z něho stékali kapky, ale ty se Minho snažil zachytávat do ručníku, aby nenamočil Seungminovi postel.

„Promiň," ozval se místo psa černovlásek.

„Ty se nemáš za co omlouvat," brunet na něj pohlédl, „miluješ zvířata a jen si dělal to, co si myslíš, že bylo správné. Mohl jsi zemřít, takže to správné nebylo, ale zachránil jsi tuhle nevinnou dušičku, takže to bylo správné...já jsem zmatený," Seungmin se nad svými vlastními slovy zasmál, i Minho se nad tím trochu pousmál.

„Nemohl jsem ho nechat jen tak pobíhat v horách, když se blížila sněhová bouře," vysvětlil Minho, „nevěděl, co se blíží a mohl by tam umřít. Vyčítal bych si to, kdyby se mu něco stalo."

„Jsem rád, že jsi v pořádku," usmál se Seungmin a díval se při tom na Minha. Ten se na něj otočil a taky se usmál.

„Já jsem rád, že ty seš v pořádku. Co tě o napadlo běžet mě hledat? Máš před mistrovstvím a mohl ses zranit," Minho ho lehce praštil do prsou.

„Popravdě jsme na nic nemyslel, když mi paní Smithová zavolala, žes vyběhl ven. Instinktivně jsem tě vyběhl hledat," pověděl mu Seungmin. A ticho. Ani jeden nevěděl, co na to říct. Minho mu chtěl poděkovat, ale blbé slovíčko prosím by v tomhle směru bylo málo. Nevěděl, jak mu poděkovat. A to ticho se prohlubovalo. Nebylo trapné, ale nebylo ani příjemné. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale ani jeden z nich nevěděl, proč. A pak to ticho přerušil Seungmin.

„Vyndám ti nějaké suché věci. Můžeš jít první do sprchy, já půjdu po tobě," doslova z postele vyskočil a došel ze skříně, kde hnedka začal hledat věci, které by menšímu, ale staršímu mohly být.

Po tom, co se oba osprchovali a usušili Stilese do sucha, si lehli pod peřinu, aby se trochu zahřáli. Stiles zůstal na zemi zabalený v dece a spal. Za to Seungmin a Minho nevypadali, že by chtěli spát, i přes to, že doslova prošli apokalypsou. Leželi v posteli, Seungmin hlavu na Minhově hrudníku a sledovali spolu nějaký film. Seungmin neví jak Minho, ale on třeba film vůbec nevnímal – vnímal jen pravidelné nádechy a výdechy staršího a tlukot srdce. A tenhle tlukot srdce ho nakonec ukonejšil ke spánku, i přes to, že se ospalý vůbec necítil.