Poslední vločka zimy ✔ [2Min]

9.

„Tak, co teď?" zeptal se Seungmin po tom, co asi po dvacátý zkusil ten samý pohyb. Minho, kterého před chvilkou potkal, stál u jednoho z mantinelů a bedlivě ho sledoval. Ještě ráno by se vysmál, kdyby mu někdo řekl, že bude chtít slyšet názor na svojí choreografii od někoho, kdo ani krasobruslení nerozumí, ale podívejte teď. Teď tu je s neznámým klukem, který prostě rozumí tanci a najednou chce slyšet názor a i jeho názory poslouchá.

„Myslím, že tentokrát už to bylo perfektní," Minho s úsměvem na tváři zvedl do vzduchu palec. Ve druhé ruce držel mobil, na který Seungmina nahrával, aby se na to mohl podívat a posoudit sám. „Můžeš si to zkontrolovat, ale myslím, že perfektní. Zopakuj tohle zítra před svým trenérem a dostaneš pochvalu."

Seungmin k brunetovi dojel, zastavil o mantinel – to dlouho neudělal – a vzal si od něj mobil, kde už bylo nastavené video. Minho měl pravdu. Seungmin to tentokrát zajel naprosto perfektně; a ten Minhův smích, který zněl dost pyšně, v pozadí byl dost roztomilý, ale to Seungmin rozhodně nechtěl říkat nahlas a už rozhodně ne tady před osobou, které ten roztomilý smích patří.

„Děkuju," zamumlal Seungmin, když video skončilo a on jen zíral do černé obrazovky. Minho nadzvedl tázavě obočí a k brunetovi se naklonil, aby lépe slyšel. „Že děkuju," řekl tedy více nahlas a na bruneta se usmál.

„A za co prosím tě?" Minho se zasmál, „to tys vše odmakal, já jen natáčel a říkal slovo znovu. Myslím, že od teď slovo znovu nebudeš chtít slyšet," usmíval se od ucha k uchu. Seungmin se přistihl jak ho bedlivě pozoruje a taky se usmívá – znamenalo to něco? Znamenalo něco to, že se chtěl usmívat, když viděl úsměv kluka před ním?

„Když to řekneš ty tak mi to možná vadit nebude," Seungmin se pousmál, „ale prostě to díky vezmi, protože já doopravdy děkuju."

„Dobře...nemáš zač," Minho ho poplácal po zádech, „máš ještě něco s čím chceš pomoc?"

„Vlastně už jsem se chystal končit, tak pokud počkáš umyju se, odnesu si věci a pak spolu můžeme jít do města," navrhl Seungmin, „pořád se totiž chceš vyhnout rodičům, ne?"

„Rád s tebou někam zajdu, protože nevím co bych dělal. Do pokoje ještě nemůžu, tam by mě našli."

„Tak tady počkej, tady tě hledat nebudou. Budu tady do deseti až patnácti minut," pověděl mu brunet a zajel k bráně, aby z ledu vyšel. Rychle se vyzul a rozeběhl do šatny, aby co nejrychleji byl venku a mohl strávit večer s Minhem. Ani nevěděl, proč s ním chce strávit nějaký čas. Poznali se teprve před chvilkou, vůbec se neznají a klidně by to mohl být nějaký namyšlený kretén, který si jen hraje na hodného a to špatný se teprve vyklube. Tyhle myšlenky se však snažil odhodit stranou a užíval si okamžik.

Nechal Minha Minhem a s věcmi z tréninku se rozešel do hotelu, aby si je odnesl na pokoj a mohl se vrátit pro černovláska a zajít s ním do izzerie, kde nesvítí písmenko P. V hale zahlédl staršího muže v draze vypadajícím obleku a vedle něho stála žena v elegantních teplákách a černém uplém tričku. V hotelu se nacházelo hodně businessmanů, ale zrovna teď měl pocit, že ví ke komu patří tito dva. Jeho teorie se potvrdila hnedka jak kolem nich prošel.

„Hochu," zastavil ho pán. Seungmin se zastavil, snažil se vypadat zmateně jakože nic neví a jen přikývl na pozdrav. Minho je Jihokorejec, takže i jeho rodiče a to znamená, že úklonem na pozdrav nic nezkazí. „Neviděl jsi tohohle kluka?" zeptal se ho a do obličeje mu začal strkat mobil, na kterém svítila fotka černovlasého kluka v obleku. Nevypadal šťastně...mračil se a vypadal, že je tam spíše za trest. Na fotce se nenacházel Minho, kterého Seungmin dneska potkal u ledu. Tohle byl někdo jiný. tohle byl někdo hodně znuděný životem. Někdo, kdo neví co dál se životem. Někdo, kdo žil takový ten typický stereotypní život – budíček v sedm, práce v kanceláři, domů kolem sedmé, spát a zase vše opakovat.

Seungmin se chvíli na fotku díval a dělal, že přemýšlí, než konečně promluvil, „omlouvám se. Celý den jsem byl na ledě a tohohle kluka jsem neviděl, ale budu držet palce ať ho najdete. Rozhodně nebude daleko, tohle není veliké městečko," omluvně se na ně usmál a rozešel se bez dalšího slova či jejich odpovědi na pokoj.

Cestou zpátky je už nepotkal, což byla úleva, protože se bál, že se ho budou vyptávat kam jde a aby se mu ozvali, kdyby ho zahlédl – rozhodně od nich dostane jejich číslo, aby jim zavolal, až ho uvidí. Seungmin však v plánu neměl prásknout Minha a zkazit mu jeho prázdniny.

„Potkal jsem tvoje rodiče," pověděl Seungmin hnedka jak zahlédl Minha sedět na jedné z laviček a něco ťukat do mobilu. Od něj zvedl zrak, když na něj brunet promluvil. A zase měl na tváři ten úsměv – ten, který Seungmin na té fotce neviděl. Na té fotce rozhodně nebyl šťastný, jinak by si nedokázal vysvětlit to, že ho za dnešek viděl se jen usmívat.

„Ježiši, a co chtěli?" černovlásek se zvedl a došel k mladšímu, ale o pár centimetrů vyššímu, který už na sobě neměl věci na trénink, nýbrž černý džíny, tmavě modrou mikinu a přes to bílou bundu s černými prvky.

„Ukázali mi tvou fotku a zeptali se jestli jsem tě viděl," odpověděl mu.

„A řekl jsi jim, co?"

„Že jsem byl celý den tady a nikoho tobě podobného jsem neviděl. Přeci tě neprásknu," odpověděl mu s úsměvem Seungmin, „bych pak neměl s kým zajít do města."

Minho se zasmál a bruneta lehce praštil do ramene. Ten se taky zasmál, objal menšího kolem ramen a vyšel s ním hlavním vchodem ven. Vzduch byl studenější než ve dne, ale to se dalo čekat – s večerem vždy přijde i chladný vzduch.