Poslední vločka zimy ✔ [2Min]

31.

„Můžeme si promluvit?" někdo Minhovi položil ruku na jeho rameno, čímž ho zastavil. Zrovna šel halou, vedle něj vysoký brunet, který se chystal na trénink – přeci jen ho zase brzy čekají závody a tak musí pořádně trénovat, pokud chce teď vyhrát. Nižší se otočil, aby viděl jaká osoba ho zastavila. Nečekal, že uvidí svou mámu. Nechtěl se s ní bavit, ale nevypadala, že by mu chtěla vynadat, vlastně vypadala spokojeně a i se malinko usmívala. Proto nakonec Minho přikývl a než s mámou odešel ven na balkón řekl Seungminovi ať jde na trénink, že za ním pak dojde.

„O čem si chceš promluvit?" zeptal se Minho, když za sebou zavřel dveře od balkónu, aby je nikdo neslyšel. Zkřížil ruce na své hrudi a zadíval se přísně malou černovlásku, která stála před ním. Minho zdědil barvu svých vlasů po ní, protože jeho otec měl spíše do tmavě hnědé, než do černé. Taky po ní zdědil tvar obličeje, oči, nos...vlastně toho zdědil více od mámy než od táty. Od otce maximálně zdědil to, že mu šla matematika, ale on jí nehodlal využívat jako jeho otec, takže mu to bylo k ničemu. Bylo mu to tak k tomu, aby nepropadal ve škole a vždy byl jeden z nejlepších ve třídě a možná i na celé škole; neví přesně, protože se nikdy o prospěch nezajímal, bylo mu jedno kolikátý se umístil z celé školy. „S otcem mě ignorujete a děláte, že nejsem víš syn a najednou si chceš promluvit? Stalo se něco?" zeptal se Minho ještě. Jeho máma se jen pousmála.

„Pořád na nás seš naštvaný a já chápu proč. Taky bych byla naštvaná na své vlastní rodiče, kdyby mě nutili do něčeho, co nechci," řekla mu jeho máma s klidem a opřela se o zábradlí. Zadívala se na sjezdovku, kde právě lyžovala nějaká skupinka mladých – často tu lyžují mladí, ale hned po vypnutí sjezdovek se sbalí a odjedou pryč, takže tu nezůstávají přes noc.

„Můžeš mi říct, co po mně chceš? Rád bych se díval na Seungminův trénink," řekl Minho netrpělivě.

„Tak takhle se jmenuje? Je to moc hezký a milý kluk. Vždy mě pozdraví, když kolem mě prochází a vždy má na tváři ten pěkný úsměv. Člověku to zvedne náladu, když vidí někoho se tak pěkně usmívat," povídala jeho máma. Minho byl každým slovem zmatenější a zmatenější. „Jsme ráda, že ses tady skamarádil, protože si pamatuju, jak si vždycky hrozně znuděný, když tě sebou bereme na tyhle dovolené. Tenhle rok se, ale pořád usmíváš."

„Je to i proto, že jsem konečně řekl svůj názor a postavil se za svoje páva dělat v životě, co chci já. Nebudu poslouchat rodiče, kteří mě nutí do ekonomiky, i když očividně vidí, jak moc mě ekonomika nebaví a akorát mě štve," vysvětlil jí Minho. Jeho máma chápavě přikývla. Svému synu skvěle rozuměla, protože ona sama vždycky chtěla dělat něco jiného. I její rodiče jí nutili do ekonomiky, jenže ona neměla odvahu se vzepřít a říct, že by chtěla dělat něco jiného – proto na svého syna byla pyšná, protože on to dokázal. Dokázal říct svůj názor a chtěl si jít za svým snem.

„Volal mi Lee Jiho," řekla najednou jeho máma. Minho se na ní překvapeně podíval. Proč Lee Jiho volal i jeho mámě? To nestačilo zavolat jen jemu? Proč do toho zatahovat matky, víme přeci jak to dopadlo poprvé, když se do toho pustili rodiče – dost špatně to skončilo.

„Hmmm, a co chtěl?" Minho se snažil znít nezaujatě, i když ho to vážně moc zajímalo.

„Říkal, že ti volal," začala jeho máma. V tu chvíli Minho pochopil, že nejdřív volal jemu a až pak jeho mámě. „Že tě prý chtěl zpět v Okk.o, ale ty jsi odmítl. Proč? Tanec byl tvůj život. Pro Okk.o jsi byl schopný udělat všechno, a to i přes to, že jsme to s tvým otcem nepodporovali a doufali jsme, že jednou skončíš s tím, že je to hloupost, která tě nikam nedostane," jeho matka se na něj otočila, aby mu pohlédla do očí.

„Teprve tady jsme si uvědomil, že to nebyl tanec, co měl dělalo tak šťastným," Minho se rozhodl, že nebude lhát, „to ty lidi kolem mě, mě dělali šťastným. Jenže ty lidi se otočili proti mně, když vše bylo v nejhorším. Jak mám svému týmu věřit, když se ke mně zachovali tak jak se zachovali? Kdybych se do Okk.o vrátil, tak bych nebyl šťastný, protože bych akorát tak myslel na to, že to, co se stalo by se klidně mohlo stát znova."

Minhova matka byla potichu, jen sledovala svého syna s úsměvem na rtech. Minho chtěl něco říct, ale než stačil otevřít pusu, jeho matka ho uvěznila v pevném objetí.

„Za tu chvilku, co jsme tady jsi tak dospěl," zašeptala mu do ramene, „už nejsi ten malý chlapeček, který všem tak slepě důvěřoval, který tanci zasvětil celý svůj život. Jsem na tebe tak hrozně moc pyšná."

„A byla bys na mě pyšná, i kdybych ti řekl, že se mi líbí kluci?" vybalil najednou Minho. To jeho mámu trochu zaskočilo a mírně se odtáhla. Nemusela se na nic ptát, jen na svého syna pohlédla tím typickým pohledem, který dělá každá matka. Minho si dlaní otřel slzu, která mu začala stékat po tváři a mírně přikývl.

„Budu na tebe pyšná, ať už seš kdokoliv. Jednou jsi byl můj syn, tak jím zůstaneš, ať už se stane cokoliv. Budu tě milovat, i kdybys mi řekl, že se uvnitř cítíš jako žena. Seš můj milovaný syn, pro kterého bych udělala cokoliv," zase ho uvěznila v objetí a tentokrát ho začala i hladit po vlasech. „Zkusím promluvit s otcem, ale myslím, že bys mohl dělat, to co bude bavit tebe. Já osobně tě do ekonomiky nutit nebudu, pokud je ti to vážně tolik proti srsti."

„Děkuju," Minho zamumlal do matčina ramene.

„A teď," jeho máma se trochu oddálila, aby viděla na svého syna, „Seungmin je ten, díky komu myslíš, že se ti líbí kluci?" zeptala se. Minho mírně přikývl, na což jeho matka reagovala slabým vypísknutím, „tak povídej. Jaký ten Seungmin je? Je hodný? Stará se o tebe? Dali jste si už pusu? Chodíte spolu?" začala se vyptávat.

„Mami!!!" Minho zrudl.