Poslední vločka zimy ✔ [2Min]

18.

Minho se vracel do svého pokoje se Seungminem po svém boku. Oba navlečení stále v bundě a v kulichu, ze kterého pořád trochu kapala voda z toho jak se snažili vykoupat psy v útulku. Jak totiž zjistili tak nejen Stiles je dost hravý...žádný z psů se nenechal vykoupat v klidu, všichni dělali drahoty takže nakonec to skončili spíše tak, že se vykoupal Minho a Seungmin.

„Toho Stilese už nikdy nechci vidět, ať mi neleze na oči," pověděl Minho, když si rukou smýval kapku stékající mu po čele. Měl úplně promočený kulich a o kabátu ani nemluvil. Ti psi s nimi řádně zatočili, udělali z nich hlupáky a pořád jsou neviní, nikdo je nebude podezřívat z toho, že jsou to vlastně vyslanci samotného satana.

„Jo, je to pěkné čís-," brunet větu nedořekl, když se všiml jisté osoby nedaleko od nich. Minho se proto podíval tam, kam on a hnedka litoval, protože měl chuť se otočit a odejít jak nejdál to půjde. Před dveřmi do jeho pokoje stál jeho otec, osoba, kterou doopravdy teď ani za celý pobyt v horách nechtěl potkat. Osoba, které se už přes týden vyhýbá, a se kterou si nemá co říct. Stál tam s těmi svými dioptrickými brýlemi na očích a snad v tom nejhezčím obleku, který si sem vzal. Vlasy měl samozřejmě upravené jako každý pořádný a úspěšný businessman, do poměru 2:9 a boty naleštěné, že světlo odražené od nich je vidět až z vesmíru. Zkráceně...vypadal přesně tak jak Minho nechce.

„Uvidíme se zítra nebo jindy," Minho se na bruneta ani nepodíval, jen ho poplácal po rameni a vydal se za svým, ne moc přátelsky vypadajícím, otcem.

„Konečně tě vidím," ozval se jeho otec. Nezněl mile, zněl naštvaně. Kdo by nebyl, že? Kdo by se nenaštval, když se vám vyhýbá vlastní syn a nechce s vámi trávit čas. Minho nad jeho větou jen protočil očima.

„Pokud mi nechceš nic důležitého tak uhni, chtěl bych se osprchovat a jít si lehnout, měl jsem dneska náročný den," černovlásek do svého otce strčil, aby mu uhnul, ale ani to s ním nehnulo. Zůstal nadále stál na stejném místě a vypadal možná ještě vytočenější.

„Vzal jsem tě na tuhle dovolenou sebou, aby ses naučil businessu a jednou si mohl zdědit mojí firmu," začal, „ale jak koukám, tak je ti to naprosto jedno. Nikdy tě nechytíme, když jsi v pokoji a vždycky se nám vyhýbáš. Víš. Chtěl bych tě představit rodině Smith a rodině Cho, ale ty nikde nejsi k nalezení."

„A nikdy tě nenapadlo, proč asi? Nikdy tě nenapadlo, že bych se nechtěl stát businessmanem? Že bych nikdy nechtěl zdědit tvou blbou firmu?" vyjel na něj Minho. Všechen vztek, který se v něm nahromadil za ty roky se chtěl dostat ven.

„Ty ale nerozhoduješ, co chceš a co nechceš. Seš můj syn a to znamená, že zdědíš mojí firmu, ať se ti to líbí nebo ne," jeho otec ho ukazovákem dloubal do hrudi, zatímco na něj křičel. Minha to akorát vytáčelo ještě víc.

„Mně se to ale nelíbí. Nechci mít s businessem nic společného, vlastně chci být co nejdál do všeho, co se jako business tváří. Žijeme ve dvacátém prvním století, takže se mohu rozhodovat jak chci a ty s tím nic neuděláš," křičel na něj nazpátek Minho a bylo mu jedno zda je v hotelu někdo slyší.

„Bohužel, za tebe rozhoduju já a já se rozhodl, že se staneš businessmanem, protože někdo moji firmu zdědit musí," křičel jeho otec.

„Tak to sis měl udělat další dítě, protože tohle odmítá pracovat jako kancelářská krysa," tentokrát mluvil klidně a možná zněl i trochu vyrovnaně. Vlastně na sebe byl pyšný, za to že se dokázal tak uklidnit, zpomalit svůj hlas a dokonce ho i ztišit. Jeho otec se najednou napřáhl a vrazil Minhovi facku. Byla doopravdy silná, to cítil a vsadil by se, že na tváři bude mít pěkných pár hodin rudý obtisk.

„Jak se opovažuješ se mnou mluvit takhle? Se svým otcem," zakřičel na něj jeho otec. Minho si držel tvář, která rozhodně už pomalu natékala a snažil se nerozbrečet. Mrzelo ho, že jeho vlastní otec pro něj nechce to nejlepší a že ho nutí do něčeho, co rozhodně nebude Minha činit šťastného a bude to tak akorát dělat s depresemi.

Dlouho nemluvili. Jen na sebe koukali a čekali. Oba čekali na to, až ten druhý vystartuje a začne druhé kolo. To nezačalo, protože se Minho rozhodl, že bude ten rozumnější. Rozešel se pryč, při cestě ještě vrazil do otcova ramene a vydal se chodbou ke schodům a následně dolů.

V tu chvíli ještě nevěděl, že celý jejich rozhovor poslouchal vysoký brunet.