Jediného ze všech jsem měla vždycky radši. Nejenže je věkově ke mně nejblíž, ale vždy mi pomohl, když jsem měla nějaký problém.
A jako jediný se mi zdá, že má nejvíc rozumu.
Jak jsem vyprávěla v první kapitole, ano i on mně v podstatě opíchal, ale narozdíl od nejstaršího, on jen jednou.
Po tom už nikdy.
Celou mojí pubertu byl ke mně hodný, proto ho mám ráda nejvíc.
Hrálo si se mnou, smál se se mnou, pomohl mi vybavit pokoj. Bratr jak má být, škoda že on byl jediný ze tří bratrů.
Někdy mně štval tím, že mi četl deník a potom se mi smál.
Jako mladší jsme se my dva nejvíce mlátili a křičeli na sebe.
Jednou jsem ho honila po domě s tím, že ho zabiju. Ani nevím co to zapříčinilo.
On vběhl do pokoje a zavřel rychle dveře, byly skleněné.
Jenže já jsem nezastavovala, měla jsem natažené ruce, že ty dveře dokážu vyrazit...
Nevyrazila.. akorát jsem je vysklila a pořezala si celé předloktí.
V dětství mi všichni všechno dávali za vinu, takže za tohle jsem mohla jen a jen já.
Máma mně seřvala, ani se mně nezeptala jestli jsem v pořádku, prostě začala křičet na mojí osobu.
Okolo té doby jsem jí začala nenávidět....
Ale to ještě probereme...
ČTEŠ
Puberťačka
Teen FictionJako malá jsem chtěla co nejdřív dospět a být velká holka. Snila jsem o tom, jak život bude krásný až mi bude patnáct. Ale nevěděla jsem, co všechno být v pubertě obnáší....
