Puberťačka

Základka...

Noční můra, nebo sen?

Ani jedno bych řekla.
Pamatuji si ty dny, kdy jsem jen předstírala. Radost, smutek, soucit... všechno byla přetvářka...

Byla jsem na základce, když jsem to poprvé zkusila....
Nic z toho stejně nebude...
Nepomůže mi to s mými problémy....

Výsledek?
Jen škrábnutí, jen jizva z toho bude.
Jen jednou, naposled...
Potřebuji to, nedokážu bez toho normálně fungovat...

Bylo mi nejspíš třináct, možná čtrnáct.
To začalo moje období řezání.

Nejdřív to byla jedna jizva za měsíc... pak týden.... pak skoro každý den.
Moc mi ani nepomáhala moje ex bff, která pořád v jednom kuse brečela, že se začne zase řezat.
To její "řezání" kružítkem mně  opravdu dostává.
V tu dobu měla problémky s jejím klukem, nebylo to tak dávno... heh

Přerušila jsem s ní kontakt a víc se bavila s ostatníma. Našla jsem si jinou bff, tisíckrát lepší, než byla ona.

Měli jsme výjimečný vztah. Do teď máme bff náhrdelníky. Jsem za ní moc ráda.

Jenže ke konci devítky jsem to už nějak nedala.
V podstatě jsem se rozloučila s ex bff a jednou holkou, co mi byla fakt hodně blízká.

Ex bff mi na můj dopis na rozloučenou napsala "Takže mně tady necháváš samotnou jo?" neodepsala jsem.
Měla by být aspoň ráda, že jsem se s ní rozloučila, ale ona akorát chtěla pozornost.
Takové lidi je lepší nechat plavat, mně se třeba zlepšilo, co jsem se s ní přestala bavit. Už se tolik neřežu, ale i tak to pořád přetrvává.
Ta nutnost si udělat další řez na předloktí.

No a ta holka, kterou jsem měla fakt ráda hned věděla, že něco není v pořádku. Jo neuměla jsem projevovat lásku k přátelům, takže když jsem jí napsala slohovku o tom, jak jí mám ráda, že na ní nikdy nezapomenu a co pro mně znamená, hned mi na to odepsala, ať nedělám žádnou blbost. Když jsem jí neodpovídala, tak mi volala přes všechny možné aplikace.
Já byla zaneprázdněná, napustila jsem si vanu plnou vody, vysvlékla se a za pohledu na moje hnusné tělo jsem přejela ostřím po mém zápěstí.
Bylo to osvobozující, jenže se mi zdálo, že teče málo krve.
Takže jsem udělala další řez, kousíček od toho prvního, a pak další.
Lehla jsem si do teplé vody a čekala, jenže jediné co jsem cítila, bylo to, že mně akorát brněla levá ruka, krev netekla, voda nebyla vůbec rudá.

Čekala jsem to jiné...
Představovala jsem si to jinak...

Byla zrovna neděle, druhý den jsem šla do školy, jako by se nic nestalo.
Nikdo nic netušil, pak jsem to řekla své bff, které říkám "Gulášek".

Řekla jsem jí, že jsem se pokusila zabít, ona na mně doslova vyletěla s tím, že jsem blázen, co by beze mně dělala a tak podobně. Neměla jsem jí to za zlé.

A ta druhá holka?
Mlčela, nevěděla co říct.
Měla skleněné oči, nejspíš se jí chtělo brečet. Asi jsem pro ní znamenala víc, než jsem tušila.

Ptala se na důvod...
,,Život mně už nebaví. Jsem z toho všeho unavená." řekla jsem jí to s takovou vážností.

Pak čas akorát utíkal, den po dni, to samé pořád dokola, ale už jsem se aspoň nechtěla zabít.
Přemýšlela jsem o tom každou chvíli.
Ale řekla jsem si, že ne. Mám rodinu... co tě nemá ráda.
Mám přátele... co tě akorát využívají.
Mám psa.... který na tebe hned zapomene, jako všichni.

Tohle mám v hlavě posledních několik let...