Puberťačka

Rozlučka...

Konec školního roku, v září nástup na střední.
Všichni jsme se nemohli dočkat.
Dokonce i já.

Rozlučka začala v šest.
Brácha věkem nejblíž ke mně jel taky. Aby si prý pokecal.
Ale ve skutečnosti mně akorát hlídal.
A byla jsem za to vážně vděčná.

Holka, co řekla, že nikdy nebude kouřit, pít a nebo hulit trávu, se na tý rozlučce opila, zhulila a pořád kouřila.

Poprvé toho udělala víc tráva, než alkohol.

Začala jsem tam brečet.
Neměla jsem si to brát...

Staralo se o mně víc lidí, jedna holka mi utírala slzy, když jsem jedla suchý chleba.
Zhroutila jsem se bratrovi k nohám. Měla jsem mental breakdown, on mě ujišťoval že to bude v pohodě, ať přestanu bečet.

Jenže to nepomohlo.

Začala jsem to téma...

,,Ty víš co si dělám!"

,,Jo, ale nechápu proč."

,,Protože chci umřít!"

Samozřejmě to všichni slyšeli.
Nevím, jestli věděli o co jde, nebo ne. Ale mohli si to spojit v hlavě.

Brácha zavolal mámě, ta přijela a odvezla mně domů.
Vystřízlivěla jsem, převlékla se a jela tam znovu.
To jsem jela jenom alkohol, za hodinu pro mně máma jela znovu, ten den jsem se tam už nevrátila.
Skoro jsem ztratila telefon a udělala ostudu.

Ve škole jsem se dozvěděla spoustu věcí.
Moje máma mi dala pěstí, protože jsem nechtěla do auta, nebo spíš se tam nedokázala dostat.
Chtěla jsem se tam líbat s jednou holkou, kterou teď nenávidím.

Všichni o mně měli najednou jiný obraz.

Nebyla jsem ta holka, co o hodinách akorát kecá a vyrušuje.
Ta holka co je pro každou zábavu...
Ne...
Najednou jsem byla ta co se zlila na rozlučce, zhroutila se tam, brečela.
Ta mentálně nestabilní, co se sebepoškozuje.

Jaký to hezký dojem jsem udělala....