Dokázal jsem to. Zvolil jsem cestu, na které jsem se cítil dobře. Tu, kde už nejsem sám. Kde nade mnou někdo bdí. To se přeci říká, ne? Že na nás někdo neustále dohlíží. Bůh, anděl, vyšší moc. Já na tyhle věci nikdy nevěřil, ale když vím, že mám Uzlíka nad hlavou, tak se mým tělem rozlije příjemná vlna tepla. S úlevou vydechnu a koutky úst se mi stočí do úsměvu. Spokojeného úsměvu. A někdy je mi z toho až do breku. Tomu nerozumím, proč na kůži cítím tekoucí slzy? Tváře mám teplé a pak je tu ten chlad slz, které se dostávají na povrch a studí mě. Stékají mi po bradě a já se nemůžu přestat usmívat. A kromě podivného úsměvu a záhadných slz je tu ještě takové šimrání. Zvláštní šimrání na konečcích prstů, které je nezvyklé, ale tuze příjemné. Poznám, že je příjemné, protože mi nevadí a přeju si, aby to vydrželo co nejdéle. Něco uvnitř mi říká, že to, co zažívám, je hezké. V pořádku. A já tomu začínám věřit. Nezbláznil jsem se?
Ať už sedím na dlažbě, nebo ležím na lavičce, když mám poblíž Uzlíka, tak je svět zkrátka jasnější. Nedovedu si to vysvětlit, je to jako bych dostal brýle a vše najednou dostalo konkrétnější obrysy a zářivější barvy. Už si ani nepamatuji, kdy jsem něco podobného zažíval naposledy. Většina mých vzpomínek je zakrytá mlhou. Nejasnou, šedivou a jako chmýří vše obalující mlhou. Minulost bez obrysů.
Kam až moje paměť sahá, tak jsem byl vyvrhel. Člověk stojící na okraji společnosti, ze kterého měl být brzy svržen. A já nad tím mnohokrát přemýšlel. Odhodlával jsem se skočit, dát všem za pravdu. Jenže teď... Teď se usmívám a hlavu mám tak lehkou. Tak neskutečně lehkou.
Uzlík s sebou přinesl změnu. Změnu, která to šedivé chmýří odehnala. A vše rozjasnila.
ČTEŠ
Bez citu ✅
Short StoryZápisky tuláka, který hledá slova. Slova, která by popsala, co se s ním děje. Slova, která by nazvala stavy, pocity, emoce, se kterými se běžně setkáváme, ale jemu jsou cizí. Slova, která by mu konečně přinesla svobodu. (dílo vzniklo díky roční výz...
