Smích, slyšel jsem ho už tolikrát. Všechny obrazy vzpomínek postupně splývají do jednoho jediného a umožňují mi vidět, jak to vypadá, když se lidé smějí. Pokaždé je to stejné. Ústa otevřená do širokého úsměvu, odhalené zuby a do toho ty doprovodné zvuky. Ať již zvonivé, či hýkavé. Chrochtavé, či chichotavé. Zvláštní, smích je hlasitý a odehrává se ve tmě jeho nositele. Když se smějete, často přitom zavíráte oči. Vypadá to, že si nemůžete pomoci, zkrátka se necháváte natolik unést okamžikem, že na moment zavřete oči a noříte se do tmy. Stále jsem nepřišel na to, proč to děláte. Na moment dobrovolně ztrácíte přehled o okolí a z očí vám tak mizí i samotný důvod smíchu. Působí to, jako byste se jej chtěli zbavit, jenže ono je to možná naopak. Když se smějete, věříte. Věříte, že jste v bezpečí a ta víra je natolik silná, že se nebojíte na moment úplně ztratit ve tmě. Spouštíte z očí důvod pro smích, protože nepotřebujete oči, abyste ho viděli.
Ten den jsem se obohatil o další ze vzpomínek na smích. Poté, co jsem předvedl svůj výbuch se na mě ten kluk zadíval a pak spustil. Začal se smát. Jeho oči byly zavřené, zuby (i když mu některé chyběly) zářily do světa a smích, ten měl zvonivý, a tak nakažlivý! Nechápal jsem, proč a čemu se to směje, ale najednou to ničemu nevadilo. I já ze sebe dostal jistý zvuk, který by se dal připodobnit smíchu.
Když se dosmál, otočil se na mě a jeho oči zářily. Rozloučil se se mnou, jako by se vůbec nic nestalo, nasedl na svou koloběžku a vyrazil na cestu. Zmizel a já s jistým vysílením usedl zpět na lavičku. Zaplavila mě únava, hlavu jsem měl najednou opět lehkou. Bylo to pryč, všechno bylo pryč.
Možná, že smích vážně léčí.
ČTEŠ
Bez citu ✅
Short StoryZápisky tuláka, který hledá slova. Slova, která by popsala, co se s ním děje. Slova, která by nazvala stavy, pocity, emoce, se kterými se běžně setkáváme, ale jemu jsou cizí. Slova, která by mu konečně přinesla svobodu. (dílo vzniklo díky roční výz...
