11. Úzkost

35 12 0
                                    

Čím více díky slovům poznávám svět kolem sebe, tím víc si přijdu ztracenější. Přijde mi, že jsem už viděl vše. Každý den je jako obraz, který se s ubíhajícím rokem jemně mění, přesto zůstává stále stejný. Vše je tak známé, zřejmé. Proč si tedy přijdu stále ztracený? Něco uvnitř mi našeptává, že kdykoli může přijít něco nového. Něco, co neznám. Něco, co rozbije ten pomyslný obraz klidu. Co smyje veškeré barvy a zanechá za sebou jen prázdno. A já si tu změnu částečně přeji. Přeji si cokoli, co mě vysvobodí z toho nikdy nekončícího kruhu, ale na druhou stranu je to přesně to, co nechci. Nechci ztratit tu jistotu. Nechci přijít o ty barvy. O slunce, sníh i déšť. O vítr, který je každý den stejný, přesto jiný. Přijde změna, ale bude to dobrá změna? Nebo se stanu vězněm v jiném druhu neměnnosti?

Není to příjemné. I když si myslíte, že nemůžete nic ztratit, vždy se najde něco. Někdo. Vždy můžete ztratit sebe. Ale já nechci, ještě ne. Jenže kdykoli na to pomyslím, kdykoli si vzpomenu na to, co je v sázce... Jako bych už nebyl člověk, ale jen pouhé semínko obklopené ze všech stran zeminou. Dusím se, ale vlastně je to dobře. Ta neměnnost, nečinnost, jen díky tomu může semínko růst. A pokud přijdou ruce a přinesou s sebou tu hledanou změnu, pokud ho vyndají ven, pak bude konec. A mně přijde, jako by se ty ruce blížily. Chtějí mě vytrhnout ze země. Vzít mi tu jistotu a nahradit ji chladem. Pouhým chladem.

Žiji dlouho. Ne tak dlouho, jak by si člověk přál, ale jaký věk je vlastně tím kýženým? Šedesát? Osmdesát? Sto? Pokaždé může být víc. Jen ještě jeden rok. Měsíc. Den. Hodina. Ještě chvilku navíc, jen chvíli. Protože kdoví, možná během ní se vše jako zázrakem vyřeší.

Bez citu ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat