Není to fér. Prostě není. Žiju ve světě úsměvů a slz, ale ani jednomu nerozumím. Dokážu jen napodobovat. Proč jsem takový? Sleduju okolí, a když se lidé usmívají, usměju se taky. Oni mi věří, ale já vše jen předstírám. Jsem herec, co se dostal na jeviště a má scénář, dle kterého postupuje. A když padne opona, obličej se mi stáhne do kyselé grimasy. Jako bych snědl citrón. Je to instinktivní, ani nevím, že to dělám. A ten kyselý pocit přetrvává.
Smát se s ostatními je pro mě stejné jako strčit ruku do dřezu, kde jsou rozmáčené zbytky jídla. Sledovat, jak někdo brečí se dá připodobnit chvílím, kdy procházíte uličkou, ve které to čpí alkoholem a močí. Uličkou plnou popelnic se zbytky jídla, na kterých přežívám. Všechny emoce, které se lidem zdají běžné, jsou pro mě jen lodí, která uvízla na rozbouřeném moři. Lodí kymácející se se mnou ze strany na stranu. Lodí, která mi nedovolí ani chviličku oddychu. Můj žaludek je jak na vodě a hlava, ta se stává kamenem, těžkým kamenem, který chce dopadnout až na dno a už tam zůstat. Nejraději bych udělal to samé. Padl do vody, klesl ke dnu. Jedině tak bych měl jistotu, že se mi ty interakce vyhnou.
Možná proto jsem tulákem. Snažím se tomu všemu, co mi nedělá dobře, utéct. Ale je to těžké, vše se zdá být stejné. Stejné usměvavé děti na náměstí, stejné obchody, dokonce i ten ruch z ulice se nemění. A já mám zase pocit, jako bych vystoupil z lodi na souš. Motám se a míjím kolemjdoucí, kteří po mně vrhají pohledy plné odporu. A i když to zní zvláštně, tehdy mi přijde, že konečně zapadám. Že vidím emoci, kterou jako jedinou dokáži popsat.
Znechucení.
Vidíte mě a jste znechucení.
To je jediná chvíle, kdy si přijdu jako doma.
ČTEŠ
Bez citu ✅
Short StoryZápisky tuláka, který hledá slova. Slova, která by popsala, co se s ním děje. Slova, která by nazvala stavy, pocity, emoce, se kterými se běžně setkáváme, ale jemu jsou cizí. Slova, která by mu konečně přinesla svobodu. (dílo vzniklo díky roční výz...
