Ležel jsem na lavičce a užíval si dne. Uzlík pode mnou spokojeně vyzobával kousky ztvrdlého chleba, a i když se v okolí dalo spatřit několik hladových holubů, žádný z nich neměl dost odvahy, aby se k nám přiblížil. Uzlík se postaral o to, aby jim dal najevo, že ty drobečky jsou jen jeho. Mocně máchal křídly a vydával zvuky, ze kterých až mrazilo. Někoho takového si vážně nechcete znepřátelit.
Křehký klid slunného dne byl však znenadání utnut. Parkem proběhlo dítě, docela hlasitý kluk. Nevěnoval jsem mu pozornost, takových dětí denně vídáte tucty, avšak vše se změnilo, když zastavil u mé lavičky.
„Ty jsi krásný!" zvolal.
Bylo mi jasné, že ta slova nesměřoval ke mně, přesto jsem natočil hlavu jeho směrem. Mluvil s Uzlíkem! Taková hloupost, ten kluk skončí hůř než všichni okřídlení obyvatelé parku, kterým již Uzlík stihl vyčinit. Takový usmrkanec rozhodně není hodný jeho společnosti, tak... Proč k němu Uzlík přihopkal? A ještě se od něj nechal pohladit? To snad můžu jenom já, ne?
Najednou jsem v ústech cítil něco hořkého. Ta pachuť sílila a ulpívala na jazyku jako odporný med. Lepila se na mě a já si přišel jako moucha chycená v pavučině. Moucha, která si myslela, že má vše jisté, než ji pavouk vyvedl z omylu. A já na toho svého pavouka právě teď zíral a cítil nepříjemné teplo, které mě nutilo vyskočit na nohy. Žár, jenž sílil a spaloval mě zevnitř.
Uzlík se od něj nechal pohladit, ale něco takového můžu jen já. Jenom já! A tak jsem udělal to první, co mě napadlo. Okřiknul jsem to dítě. Okřikl, protože nikdo jiný se Uzlíka dotýkat nebude. Byl můj. Jen můj. To dítě může mít cokoli si zamane, může mít celý svět, ale jeho ne. To mu nedovolím. Nedovolím mu, aby nás odloučil. Nemůžu ztratit nikoho dalšího.
ČTEŠ
Bez citu ✅
Short StoryZápisky tuláka, který hledá slova. Slova, která by popsala, co se s ním děje. Slova, která by nazvala stavy, pocity, emoce, se kterými se běžně setkáváme, ale jemu jsou cizí. Slova, která by mu konečně přinesla svobodu. (dílo vzniklo díky roční výz...
