Bez citu ✅

12. Vděčnost

Myslel jsem si, že to není fér. Proč ostatní dokáží popsat své pocity, zatímco já tápu? Proč mohou brečet, smát se, milovat i nenávidět, zatímco pro mě jsou to jen prázdná slova, která nedokáži naplnit? Znal jsem jen hořkost, jen to „znechucení". Nevěřil jsem, že bych v tom všem mohl nalézt něco víc, jenže omyl. Zažil jsem překvapení. Lásku. Vztek i smích. Prožil jsem toho tolik, a i když to nedokáži pojmenovat, nic to nemění na tom, že to tam někde uvnitř mě je. Já si toho jen nevážil. Chtěl jsem to, co ostatní a úplně jsem zapomněl na to, co už mám. A co můžu mít. Jen při té myšlence se mi koutky úst opět stáčí do úsměvu. Upřímného úsměvu, takového, o kterém jsem vždy snil. A nyní přišel. Přišel sám od sebe, stejně jako Uzlík. A já přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych se vzdal. Kdyby další den již nedorazil a já přestal objevovat. Protože přesně to dělám. Objevuji tu škálu emocí, maluji barvami, na které jste zvyklí, zatímco já jsem barvoslepý. Nevidím je tak jasně jako vy, přesto je nyní dokáži ocenit. Také mohu malovat.

Kráčím jinou cestou než většina lidí, přesto se zde najdou body, které máme všichni stejné. Body radosti, smutku i závisti. Body, které si nás najdou, ať již bloudíme, nebo máme jasný směr. Ty body tu budou vždy. Hřejivé i chladné, plné úsměvů i slz. Rozdílné jako den a noc, přesto stále stejné. Tak moc stejné. Tak moc nádherné.

Stále utíkám. Jsem v pohybu, snad abych nemusel myslet na minulost. Na šedivé chmýří, mlhu, která skrývala vše, co bylo a nedovolovala mi dosáhnout na to, co by mohlo být.

Stále jsem tulák, přesto mám po dlouhé době pocit, že jsem nalezl své místo. Už nejsem jen pozorovatel obrazu, jsem jeho součástí.

Jsem vděčný.

---

Toto bylo také poslední tripple drabble (část o přesně 300 slovech). Osobně mě překvapilo, jak snadno se mi psala Láska a též Znechucení s Úzkostí, tohle je asi mé top trio oblíbených mušketýrů, z nichž ty emoce kapou.

Jakou část jste si užili nejvíc vy?