𝙉𝙚𝙫𝙚𝙧 𝙛𝙤𝙧𝙜𝙚𝙩 𝙮𝙤𝙪 |𝙏𝙤𝙢 𝙃𝙤𝙡𝙡𝙖𝙣𝙙 𝙁𝙁| ✔

𝐗𝐈𝐕.

Two Feet - BBY

≪•◦ ❈ ◦•≫

Po všem co se za poslední dobu událo se mi chtělo spát. Byla jsem vyčerpaná. Museli jsme udělat na letišti klasické postupy.

Odbavit se. Předložit občanský průkaz a vytištěnou letenku. Odbavit zavazadlo u dané přepážky. Bezpečnostní kontrola. Takové ty klasické perličky, které s počtem lidí v naší třídě vyšly na dlouhou dobu.

Konečně jsme seděli v letadle. Museli jsme se rozdělit. Což znamenalo dohodu. Ano, někdy si říkám, že máme dětinské postupy.

Bez nich by nebyl můj život. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Jimmy, Ben a Tom sedí spolu. Já a Susan jsme o řadu za nimi. Vedle nás si sedl Mike. Je to moc milý kluk. Občas se s ním bavím, ale ne tak často.

Začaly jsme si povídat, přeci jen let trvá kolem deseti hodin. Bude to náročné. Sice říkám, že se ničeho moc nebojím.

To je lež. Každý se něčeho bojí. Já se bojím létání. Moje máma říká, že je to nejbezpečnější doprava.

Měla vidět, když jsem se v deseti letech koukala na letecké katastrofy. Byla jsem nervózní a každý katastrofický scénář byl pro představu nepříjemnější.

,,Cítíš se v pořádku?" Zeptá se mě Susan. Párkrát kývnu do souhlasu. Další lež.

Cítím se, jako kdybych měla poslední sekundy života. Možná to přeháním. Neměla jsem se na letecké katastrofy koukat. Budu je nenávidět do smrti.

,,Chceš k oknu?" Zeptá se mě s úsměvem. Určitě si ze mě dělá srandu.

,,Chceš pozvracet?" Usměju se nervózně.

,,To je dobrý." Odmítne moji nabídku.

,,Chceš nějaký prášek na zklidnění žaludku?" Zeptá se mě Mike.

,,Hodilo by se mi to." Usměji se na něj. Sáhne do své tašky a vytáhne prášek na zklidnění žaludku.

,,Děkuji." Zatlačí do plastové kapsičky a podá mi prášek. Vytáhnu vodu a zapiju prášek.

,,Nemáš zač." Usměje se.

Mike by se dal popsat jako oblíbený kluk. Má černé vlasy, hnědé oči, pěknou tvář. Je prostě přirozeně pěkný.

,,Zkusím to zaspat." Položím se na rameno své kamarádky.

,,Alex. Pomysli jen na to mě pozvracet a vyhodím tě z letadla." Už ji skoro ignoruji, protože mě přepadá spánek.

Když se probouzím. Zjišťuji, že za hodinu přistáváme. Docela mě to překvapuje, protože nejsem takový spáč. Popsala bych události dalších dvou hodin jako komické. Dostali jsme zavazadla.

Učitelka zmatkovala nad počtem autobusů. Jeli jsme na hotel hodinu. Kluk jménem Jerry se pozvracel v autobusu.

Takže jsme posledních patnáct minut jeli v pachu babiččiny svačiny. Byly to dost chaotické dvě hodiny.

Když jedete do hotelu, který je v Londýně. V podstatě si můžete představit cokoliv. Palác, starou chatu, karavan. Cokoliv.

Já jsem se dopředu koukala na fotky hotelu. Byl z venku natřený na bílou a vysoký hotel. Areál byl sestavěn z baru, bazénu, fotbalového hřiště a dalších sportovních areálů. Hotel jako sen.