HON NA MADARU

Kapitola 1.

Konichiwa miina! Přináším novou kapitolovou povídku, ale tentokrát spoluautorskou, kdy oje kapitoly jsou psány z pohledu hrdinky :) Zde je odkaz na části psané z Madarova pohledu, kterého píše má milá Pariah :)  https://www.wattpad.com/1133052418-hon-na-madaru-01?fbclid=IwAR1Z_EAaQE_KOPoYrXX5oqoOQjeNdLavWdgEznlTbAI3fC4UOG1qInFHPW0

„Yukiko, ty snad žertuješ?" podívala jsem na svou jedinou kamarádku s výrazem, který jasně říkal, že si myslím, že zešílela.

„No tak Shiori, bude to fajn a poznáš nové lidi." Její optimismus ohledně mě a navazování přátelství jsem nikdy nechápala.

„Já nechci poznat nikoho nového. Nestojím o to." Zamračila jsem se a Yukiko mi to oplatila.

„Jsi paličatá jak beran. A navíc, myslím že by se ti to i hodilo, umět se i víc bránit. Možná nejsem nejchytřejší, ale nejsem slepá, Shi."

Jo, v tom měla pravdu. Nebyla sice jedna z nejchytřejších, ale byla hodná a mohla jsem se na ni vždycky spolehnout. Od smrti mých rodičů to byla jediná osoba, které jsem věřila a věděla jsem, že má ráda, stejně jako já ji. Sice se o mě nějakých 13 let staral strýc, ale ten se víc zajímal o saké a ženské, než o mě. Když už o mě nějaký zájem projevil, tak to byla "pozornost" v podobě facky nebo bezdůvodného výprasku. Jo, prostě rodina k nezaplacení. Bohužel byl to táty bratr a jelikož táta s mámou umřeli ve válce, tak se mě ujal on. Moc si jejich smrt nepamatuju, byly mi asi 4 roky, ale chybí mi. Nic mi po nich nezůstalo, i když lidi občas říkají, že jsem celá máma a mám po ní tmavé oči a vlnité vlasy, které jsou jako u všech Uchihů černé. Z mého krátkého zamyšlení mě vytrhl kamarádčin hlas.

„Že o tom aspoň popřemýšlíš? Prosíííííím. Trénovat boj se ti nepoštěstí každý den, navíc s Madarou, to prostě nemůžeš odmítnout." Musela jsem se pousmát, někdy byla jak malá.

„Hele a proč ty tam chceš tak strašně moc jít?" Yukiko mi nepřiapdala jako bojový typ, tak jsem byla zvědavá na její argument. „No, chci se něco naučit, abych nebyla rodině pro ostudu a no..." Usmála jsem se na ni.

„Je tam někdo koho máš ráda, viď?" Její zčervenání mi bylo jasnou odpovědí. Už ve chvíli, kdy přiběhla k nám domů, celá vysmátá, jsem tušila, že přišla s něčím, do čeho mě bude chtít uvrtat. A nemýlila jsem se. Celá šťastná mi oznámila, že Tajima Uchiha vyhlásil možnost trénovat boj s jeho synem a ona se toho hned chytla. Moc jsem se do toho zapojit nechtěla, ale neměla jem to srdce ji odmítnout. „Popřemýšlím o tom, ale nadšená z toho tvého nápadu nejsem."

Yukiko nadšeně vypískla a objala mě. „Jsi skvělá! Nebudeš toho litovat." No v to doufám taky, pomyslela jsem si v duchu. „Tak já tě zítra ráno vyzvednu,jo? Musím běžet, tak zatím pa a jsi skvělá."

Moje kamarádka naprosto ignorovala fakt, že jsem jí ještě jasnou odpověď nedala, ale nejspíš to brala už jako hotovou věc. Co se dá dělat, asi jsem se upsala ďáblu. Když se strýc vrátil domů, tak jsem mu ve svém vlastním zájmu neřekla o tom, že se budu učit trochu bránit. Sice byl ve stavu kdy by mě sotva vnímal, ale tím jsem nikdy nemohla být jistá. Radši jsem se sebrala a šla se projít ven, cokoliv je lepší než být v jeho přítomnosti a riskovat nějakou dobře mířenou ránu. Došla jsem an své oblíené místo u jezera. Sundala jsem si boty, sedla si na břeh a nohy strčila do vody. Byl tady klid a dobře se mi u vody přemýšlelo. Chtě nechtě jsem uvažovala o Yukukině návrhu, abych s ní začala chodit na ty tréninky, které vyhlásil vůdce klanu. Bojovat jsem sice nějak dokázala, ale co se sebeobrany týkalo, tam to bylo horší. Kamarádka měla pravdu v tom, že by se mi hodilo se něco naučit, ale zase byl to cizí člověk a já měla problém s navazováním jakýchkoliv kontaktů. Nevím, zda je to tím, že jsem jako malá přišla o rodiče a uzavřela se do sebe, nebo to prostě mám v povaze. Rodiče byli podle lidí úplně jiní. Oba byli přátelští, milí a vcelku oblíbení. Já byla oproti tomu samotářka a opatrná a málokoho jsem si pustila k tělu. Zatímco většina dívek v mém věku se už pomalu vdávala, nebo jim rodiče vybírali manžela, já o to nejevila zájem a mužům jsem nevěřila. Jednoho jsem měla ráda a vídali jsme se, ale jen do chvíle, kdy on chtěl něco víc a já ne. Nakonec to našel někde jinde a od té doby jsem si muže držela od těla. Dokonce i Yukiko se už zamilovala, ale neřekla mi do koho. Jediné co jsem věděla bylo, že je starší a zkušenější než ona, což se dalo čekat. U dívek se nějak předpokládalo, že až do svatby budou panny, jako kdyby to mělo zaručit šťastné soužití. Sama pro sebe jsem se ušklíbla, byl to nesmysl. Slunce začalo pomalu zapadat a já se musela vrátit zpátky domů. V duchu jsem se modlila, aby strýc spal a já měla pokoj.

Pomalu jsem se došourala ke strýcově domu, potichu vešla dovnitř a okamžitě mi přistála facka. „Kde si myslíš, že se couráš? Nemám večeři, bordel tu je a ty se flákáš! K čemu já tě tady vůbec mám? Na okrasu? To dost těžko, podívej se na sebe jak vypadáš. Jestli nechceš další ránu, tak vypadni udělát jídlo a koukej pouklízet." Strýc mě probodával pohledem a už se napřahoval k další ráně, která nepřišla jen díky tomu, že jsem se jí vyhnula.

„Máš snad ruce, ne? Nejsem tvoje služka. A to že je tady bordel není můj problém. Sám sis ho udělal, sám si ho ukliď." Vrávoravým krokem se ke mně vydal, že mě zmlátí, ale já na nic nečekala, vyběhla jsem schody nahoru a zamkla se ve svém pokoji. Strýc dole chvíli něco řval a nadával, ale pak bylo ticho a já jen slyšela bouchnout dveře od jeho ložnice. Úlevně jsem si vydechla a šla spát taky.

Tak první kapitola je na světě :) Snad se Vám povídka bude líbit :)

Vaše Renata