Mladý princ procházel zámkem. Zamyšlen nad politickými a obchodními kroky, které ho neodkladně čekal, kráčel ke své komnatě.
Měl toho za celý den dost. Byl unavený, rozčilený a ztrhaný. Každý úředník, obchodník, všichni se prali jen o chvíli jeho pozornosti. Ale on nebyl schopen vyhovět všem.
A k tomu ještě ty proklaté noviny, které se teď každý den objevovaly před dveřmi jeho komnaty. Jako by ho snad zajímalo, co se kde ve šlechtické společnosti děje. Ale i tak se několikrát nachytal, když ony zmíněné noviny četl.
Z jeho hlubokého přemýšlení jej vyrušil výkřik. Zoufalý ženský výkřik. ,, Prosím, ne!"vzlykal hlas ženy. Zvědavost byla silnější než samotný princ.
Nenápadně nahlédl za roh. Spatřil svou nejschopnější služku klečící na kolenou zvedajíc uslzený pohled k jednomu ze dvou strážců, kteří stáli v její blízkosti.
Princ pozvedl obočí. Nehodlal vyrušit toto malé dostaveníčko, ale rozhodně nechtěl být svědkem nějakého zranění. Proto jen dále postával ve stínu a sledoval, jak se situace vyvine.
,, Myslíš, že jsme blbí?! Ty. Malá. D****! Myslela sis, že ti to projde?" vysmívali se jí střídavě strážci. Princi pomalu docházelo, co se děje.
Nedávno dostal anonymní dopis s žádostí o pomoc. Ona osoba psala o bezejmenné služce, která se ocitla v pasti násilného kruhu strážců.
,, Prosím, nechte mě být!" prosila zoufale drobná dívka. ,, Drž hu-" Zrovna v okamžiku, kdy se druhý ze strážců natáhl, aby uhodil služebnou, princi přetekl pohár trpělivosti.
,, To by myslím stačilo, pánové!" zahřměl jeho hlas do úžasného a překvapeného ticha.
