Pokračování dílu Práce
Uběhlo několik měsíců, několik dlouhých měsíců bez toho, aniž bych ji viděl. Chyběly mi její křivky, její líbezný hlas, dokonce i její slzy. Potřeboval jsem ji jako sůl. Jako květina bez vody, uvadal jsem.
Každý den, každou hodinu, každou minutu jsem čekal na její příchod.Vyhnal jsi ji, hlupáku.
Výhodou mého domu byl pohled přímo do středu samotného centra města. Často jsem se nachytával, jak ji vyhlížím. Jak hledám ony modré oči.
,, Pane, doktor přišel" oznámil mi tiše komorník. Již týden jsem nepozřel ani sousto z jídel, které mi byly doneseny.
,, Pošlete ho pryč, má nemoc nemá lék!" Jako uražené dítě jsem práskl dveřmi a přešel k oknu. Chladný mráz způsobil na okně námrazu. Sledoval jsem žilky ledu, které se rozbíhaly po okně, když jsem ji spatřil.
Stála tam v bílém kožíšku vedle stánku s punčem. Neváhal jsem ani chvíli, srdce mi divoce bušilo, když jsem si oblékal kabát.
,, Paní Consetti"vydechl jsem tiše, když jsem za ní stál. Ani se neotočila, snad můj hlas jí vyděsil, jelikož rychlým krokem směřovala pryč z mého dosahu.
,, Paní Consetti, stůjte!"křikl jsem a rozběhl se za ní. Netrápilo mě, že se na mě lidé dívali jako na blázna. Já té ženě musel říct, co jsem k ní cítil.
Rychle se schovala v domě Božím, ale já jí sledoval i tam.,, Abigail." Držel jsem ji pevně za ruku, cítil jsem opět její sametovou kůži.,, Paní Consetti, prosím odpusťte mi."
,, Již nejsem paní, pane" odpověděla mi stroze a pokusila se mi vysmeknout.,, To Vaší vinou jsem přišla o manžela. Sire Golliceri." Viděl jsem v jejích očích smutek a nenávist, tu jistě chovala ke mně.
Povolil jsem stisk její ruky a dal jí šanci na útěk. Ovšem ona tam pouze dál stála s dostatečným odstupem. ,, Nyní mě, pane, omluvte. Jdu se pomodlit za manželovu památku."
Sledoval jsem jak si klekla před kříž a modlila se. ,, Co se stalo?" zeptal jsem se po její modlitbě. ,, Manžel jel za Vámi, přepadli ho a zabili."upřela na mě své modré pomněnky.
,, Je mi to líto" natáhl jsem k ní ruku. Chtěl jsem se dotknout její tvář. Všiml jsem si ovšem větší modřiny na její tváři. Silný kontrast s bledou tváří mě zarazil.
Sklopila pohled na zem, ale to se mi nelíbilo. Mé prsty sevřely její bradu a donutily jí kouknout do mých očí. Všiml jsem si, že opět pláče.
,, Abigail, neplač." Pohladil jsem jí druhou rukou po tváři a utřel jí slzy. Můj pohled sklouzl na její rty. Chvěly se, nebyl jsem si jist, zda z pláče či snad strachu.
,, Pane," vydala ze sebe roztřeseně,, co to děláte?" Pokusila se odtáhnout, ale můj stisk jí to nedovolil. Ne teď, když jsem se odhodlal.
Nahl jsem se k jejím rtům. Lehce jsem se o ně otřel, načež mi bylo odpovědí zalapaní po dechu. ,, Louisi" vydechla tiše poprvé mé jméno a mé srdce se zachvělo.
