Hleděla na zem, na špičky svých okopaných tenisek. Věděla, že se na ni maminka bude zlobit, protože k doktorovi se měla obléct hezky.
,, Kolikrát ti to mám říkat?! Proč se k***a nemůžeš chovat normálně?!" Znovu klopila hlavičku. Znovu po ní maminka křičela.
Vyděšeně svou maminku sledovala, když ji uhodila. Tohle nidky neudělala. Nikdy na ni nevztáhla ruku.
Nezajímalo malou Boo, že je úplně v cizím městě, kde nikoho nezná. Rozběhla se od maminky pryč do ulic černé Ostravy.
Tiše se krčila k prázdné ulici, ve které jí společnost dělala pouze krabice a malá kočička. Litovala toho, chtěla zase vidět svou maminku a obejmout ji.
,, Co bulíš?"ozval se nad malou Boo hlas o pár let starší holčičky. ,, J-já se ztratila" vzlykla malá Boo.
Holčička na nic nečekal a čapla prcka za ruku. Odvedla ji do svého domu, kde na rameni své kamarádky plakala její maminka.
Boo nikdy nebyla šťastnější. Zase viděla svou milovanou maminku a dokonce si udělala i kamarádku.
