Stepfather

Chapter 2

„Mám tu s tebou počkat?“ kavárna se opět vylidnila. Alex je už v kočárku a mamka je na odchodu. „Ne, nemusíš. Ještě hodinku a zavřu. Vezmeš to tu zítra za mě teda?“ „Jasné. Už se i těším. Stav se pak za mnou po zkoušce.“ Odchází společně s mamkou a já se pouštím do úklidu. Venku se čerti žení a nepočítám s tím, že ještě někdo dorazí.
Otřu stoly, upravím dekoraci na nich a zamířím za bar. Ještě pak umýt zem a budu mít hotovo, můžu domů.
Práci v kavárně jsem si našla už jako těhotná a když se malej narodil, paní, které kavárna patřila mi místo pohlídala. Nemusela bych pracovat, mohla bych být v klidu doma a starat se o malého, jenže já chci vypadnout. Od rodičů… Nic mi s nimi nechybí, ale chci být samostatná a nespoléhat se na to, že mi budou vše platit. Taky s tím původně ani jeden nesouhlasili, abych hned po měsíci nastoupila, ale mám svou hlavu…
Hodiny ukazují, půl deváté, seberu z baru klíče a zamknu. Oplachuji sklenice, když někdo naléhavě zaklepe. „Zavřeno!“ houknu, aniž bych zvedla hlavu. Ten venku se však nevzdává a zabuší. S protočením panenek mířím ke dveřím.

„Potřebuju si zavolat!“ vypískla osoba extrémně vysokým hláskem. „Prosím!“ naléhá a celý se klepe. „No… Tak pojď.“ Vejde a já se k němu otočím. Na krku mi z ničeho nic přistane ledově ostrá čepel. „Christie, dlouho jsme se neviděli!“ Nejen že jsem se vyděsila díky noži ale ten hlas…! „Adame?!“ „Teď budeš hodná holka, vrátíš se ke dveřím, zamkneš a spustíš rolety. Opovaž se zkusit řvát o pomoct, jasné?“ „Co chceš dělat?“ „Promluvit si.“ Sundá kapuci a ukáže mi svou tvář. „Nemáme o čem mluvit!“ „Vážně?“ špička čepele se mi zapíchne do krku. „Co třeba Alex?“ „Jak o něm víš?!“ přeskočí mi hlas, snažím se nevnímat bolest, kterou způsobuje jak nůž tak jeho sevření kolem zápěstí. „Mělas říct Lucasovi, aby to nikde neříkal. Pochlubil se fotkou malého na Instagramu. Musím mu poděkovat, jinak bych o malém nevěděl.“  Samolibě se uculí. „Tak šup, Chris, zamknout a nezlobit.“ Nohy mám roztřesené a mozek mi říká, ať to nedělám. Zamknout se s ním uvnitř? To je skoro sebevražda.

„Vím, na co myslíš, nezkoušej to. Zamkni a pojď zpět.“ Stojí ode mě asi tři metry. Zvažuji své šance. Kolik lidí se bude v tomhle nečase pohybovat po ulici? Jak dlouho mu bude trvat, než mě chytí? Po krku mi však stéká červená tekutina a to mě donutí k útěku. Tam, pokud mě chytí ,snad někdo bude, ale tady? Mohl by mě zabít a nikdo by nemusel zjistit, že to udělal on…
„Christino!“ zahřmí mi v zádech jeho hlas. Neohlížím se a běžím na konec ulice. Byl překvapený a než vyběhl dostala jsem několikametrový náskok. Zatočím za roh a běžím po hlavní, nikde nikdo. V duchu panikařím. Jeho hlas i zvuk bot dopadají na chodník se blíží. Opět další roh, vrazím do něčí hrudě. Osoba je vysoká s nataženou kapucí. „P-p-pomoc!“ vykoktám.

„Christie!“ ozve se mi za zády. Osoba v kapuci pozvedne hlavu k Adamovi. Ten ani na okamžik nezaváhá a nasadí profesionální úsměv. „Kámo! Díky žes ji chytil. To víš, partnerská hádka a slečince ruply nervíčky.“ Vztáhne ke mně ruku, já se však jako klíště chytím kluka v kapuci. „Prosím, nechci k němu.“ Jeho ruka se omotá kolem mého pasu a stiskne jej. „Kámo, nesahej na cizí majetek.“ „Mám dojem, že „majetek“ k tobě nechce.“ Ten hlas… S pootevřenými ústy vzhlédnu. Osoba si stáhne kapuci a odhalí tvář.

„Nemysli a sundej z ní ruce.“ „Donuť mě.“ Usměje se a začne si rozepínat bundu. Adam pravděpodobně čeká rvačku. Nůž, který šikovně ukryl do rukávu, se mu zaleskne v ruce. „Chceš se prát?“ zvedne můj zachránce obočí a pobaveně jej sleduje. Na pár sekund mě pustí a Adam toho využívá. S jekotem se ocitám za zády Harryho. „Nesahej na ni!“ stáhne si bundu a podá mi ji dozadu. „Oblékni se.“ Teprve teď mi dojde, jaká mi je zima. Tričko mám nasáklé vodou a jsem promočená na kost. S vděkem se do ní zabalím a chytím Harryho zezadu za triko. Nechci, aby se rval. Adam byl, je a bude navždy debil a rváč. Nevím, jak by Harry dopadl…
„Pokud do deseti sekund nevypadneš, vlastní matka tě nepozná.“ Zavrčí Adam. „Mám se bát? Tebe? Nebuď naivní.“ Uchechtne se Harry a vypne se. Rázem povyroste ještě o pár centimetrů a Adam se může jít se svým metrem sedmdesát pět zahrabat. „Varuju tě!“ „Nápodobně.“ 
„Harry…“ šeptnu a zmuchlám mu triko v pěstích ještě víc. Ucítím jeho ruku na boku, zlehka mě pohladí, ale neotočí se. „Nehrab na ni!“ zařve Adam na celou ulici. „Kdo jsi, že mi budeš říkat, co mám a nemám dělat?“ „Jsem její přítel!“ „Vážně? To asi těžko. Když s ní chodím já.“ Ani nemusím na Adama vidět, jeho reakci si hravě představím. Ztuhne, zbledne a v očích mu létají blesky.
„Mladej, koleduješ si o pěknej průser!“ „Mladej?“ Harry se mi vyškubne a přistoupí k němu blíž. „Frajere, řeknu ti to jen jednou, jdi do hajzlu a neopovažuj se k Christině přiblížit. Uděláš to a zabiju tě, jasné?“
Nemám ponětí, jak se to stalo, ale najednou jsou v sobě. Nemám ani sílu vykřiknout. Stojím pár metrů od nich a jeden z druhého se snaží vymlátit duši. Když odletí nůž, na jehož čepeli se skví krev, udělá se mi tmavo před očima. „Ať to není krev Harryho!“ pomyslím si a skopnu nůž do kanálu. Poslední rána patřila Adamovi, skácel se k zemi a už se nezvedl. Jen na Harryho zespoda pohlížel. Jeho obličej vypadal katastroficky. „Tak ještě jednou, dotkneš si ji a už se nenadechneš, kapiš to?“ Adam jako v transu přikývl. Byl v šoku, nikdo ho ještě nepřepral, nikdy… V duchu se mi vybavila dedukce Sherlocka Holmese: „fyzická zranění? Vyléčení do měsíce. Psychická zranění? Léčba – doživotní.“
„Vypadneme odtud.“ Stále však nespouští z Adama zrak. „Kavárna… Není zamknutá.“ „Tak jdeme.“ „Nezvedej se!“ štěkne k Adamovi, když kolem procházíme. Ustane v pohybu a zmateně kývne. Když se však po pár metrech otočím, už stojí a v očích má zlobu. Tohle si nenechá líbit, bude to mít ještě dohru.

Celou cestu cítím Harryho ruku kolem ramen. Nedokážu mu ani poděkovat. Vejdeme a on zamkne. A já se tam sesypu. Když se otočí ode dveří, sedím na zemi a brečím. „Christie?“ zavrtím hlavou a schovám tvář do dlaní. „Uklidni se, přestaň plakat. Jsem u tebe, no tak, ššš, už jsi v bezpečí.“  Oddělá mi ruce z obličeje a setře slzy. „Neplač. Pojď sem.“ Vlezu mu do náruče.
„Můžeme jít?“  Zašeptá mi do ucha, když se uklidním. „Není zem umytá… Musím to udělat. Klidně jdi…“ ani netuším, co za kravinu jsem to právě řekla. Adam může být někde venku a co když Harry vážně odejde?
„Blázníš? Nenechám tě tu samotnou. A vůbec, kde je mop?“ „Co?“ „Mop, kde je?“ „Vzadu.“ Trhnu hlavou k lítačkám, vedoucím do kuchyně. O pár minut později sedím na baru a sleduji, jak Harry tancuje kolem mopu.