Stepfather

Chapter 9

Při cestě do kuchyně, jsem zaslechla, jak kluci cosi řeší ohledně rozhovoru a Louise. Harry si nechal v ložnici telefon. Po dlouhých minutách, strávených nad přemýšlením jeho odemykajícího hesla, jsem si přepsala Louisovo číslo.
„Prosim?“ „Eh… Ahoj, Loui. Tady Christina, od Harryho.“ „Tututu.“ Ozvalo se vzápětí. Protočila jsem panenky a rozhodla se mu napsat sms. Pár minut po odeslání mi sám volal. „Tak mluv.“ S pomyšlením, jak mile zní, jsem ze sebe dostala omluvu, slib, že už se je nepokusíme dát dohromady a prosbu o sejití se. Nevím proč, ale přišel mi jako jediný vhodný adept, na moje otázky ohledně Harryho.

„Harry?“ „Ano?“ otočil se od nějakých papírů. Niall mi zamával a Liam se rezignovaně zapřel v křesle. „Mohl bys na chvilku?“ „Co je?“ „Mohla bych ti tu nechat Alexe?“ „Jistě, ale kam jdeš?“ „Potřebuju si něco vyřídit. Tak za hodinku budu zpátky.“ „Kluci ho tu pohlídají, já tě odvezu.“ „Ne, zvládnu to.“ Naráží na Adama, ale nemůže mě schovávat u sebe donekonečna. Nesouhlasně se mračí, ale nakonec poraženecky souhlasí. O deset minut poté vybíhám z domu. Dali jsme si sraz kousek od Maddame Tussauds, v malé kavárně. Opravdu jsem to měla jen kousek a nepočítala jsem s tím, že by Adam věděl, kde hledat. Cestou tam jsem zavolala do kavárny. Dnes obsluhovala majitelčina dcera. Když poprosila, zda by si mohla vzít směny do konce týdne, neváhala jsem a souhlasila.
Louis už tam čekal. „Co si dáš?“ „Latte.“ „Takže, co chceš o Harrym vědět?“ „Prvně se ti chci ještě jednou omluvit. Přehnali jsme to…“ Ošije se a zavrtí hlavou. „Nepřehnali. To já… Myslíš, že bys mi mohla dát adresu, kde bydlí? Pak bych se za ni stavil…“ Poklesne mi čelist, ale na ubrousek mu to napíšu. Pak ze mě vypadne, co mi Harry řekl a už řešíme jen jeho, slávu a fakt, že mám dítě. O hodinu později se zvedáme, a on mě doprovází. „Co mám říct?“ zarazím se. Nevím, jak se dostat zpět bránou. „Tomlinson.“ Brána se okamžitě otevře. „Harry tu nechal nahrát i naše hlasy, kdyby náhodou.“ Mrkne a obejme mě. „Díky Chris… Doufám, že spolu na kafe ještě půjdeme.“ „Stoprocentně.“ Za Harrym se vrátím s úměvem od ucha k uchu.

„Maminka nám někde trajdá, a nám došly plínky… Co teď?“ nakouknu d obyváku. Leží s malým na dece, ten jen v tričku a pod ním položené Harryho. „Došly?“ vyjeknu šokovaně. „Nooo, v kočárku, v tý tašce nejsou. Ahoj! Podívej, maminka došla.“ Se smíchem se vydám do ložnice, v tašce přes rameno mám další Alexovi věci a Harry se pak hrdinsky ujímá přebalení.
„Zůstaneš?“ „Nevím…“ „Prosím, udělám večeři…“ zamrká a zmizí…

„Chris? Nevíš, kde mám tu modrou košili?“ zívla jsem a vyhrabala se z postele. Uběhl měsíc. Ten den po návštěvě Liama a Nialla jsem se vrátila domů a zůstala tam čtrnáct dní. Harry mi každý den volal, ptal se na malého ale víc nic. Nechával mi čas na přemýšlení, a zatímco on mi jen volal, Louis přišel skoro každý večer na kávu – o tom Harry nevěděl. Tajemně se usmíval, ale nic jsem z něj ani z El nedostala. I ona mi věnovala tajemný úsměv, který jasně napovídal, že se něco děje.
One Direction se opět ukázali na scéně a fanoušci se mohli zbláznit radostí. Album, které nahráli, se objevilo na špičce hitparád a oni se mohli strhat. Rozhovory, koncerty, focení… Harryho hlas zněl někdy, jako kdyby umíral, ale i po sebenáročnějším dni, mi zavolal. A jak se dalo čekat, fotografie ze dne, kdy mě Harry doprovázel, obletěli svět rychlostí blesku. Víc jak polovina otázek, během všech rozhovorů se točila kolem mě. Harry odmítal odpovědět a ani nátlak na kluky nepomohl. Louis s Niallem se jen usmívali a Liam měl ve tváři stále výraz, že nesouhlasí s tím, abych se s Harrym vídala. Ale mlčel a to bylo hlavní.
Adam se objevil už jen jednou, a to o víkendu. Byla jsem doma sama a čekala na Louise. Volal, jestli se může zastavit na pokec. Chystala jsem kávu, když někdo zazvonil. Jen co jsem pootevřela, okamžitě jsem se dveře pokusila přibouchnout. „Marná snaha!“ Zapřel se do dveří a otevřel je. „Sama? Jaká náhoda.“ Zazubil se. „Vypadni!“ Alex se v obyváku rozplakal. „Chlapeček, plače. To si říkáš dobrá máma? Co bys řekla na udání? Buď si promluvíme, nebo už Alexe v životě neuvidíš!“ stiskl mi bradu a donutil mě pohlédnout mu do očí. „Ber nebo nech být.“ „Hajzle!“
„Chris?“ dveře, které nebyly zavřené se otevřely a škvírou nakoukl Louis. „A ty si kdo?“ Loui po mně střelil pohledem, ústy jsem naznačila jen slovo „Adam.“ „Mám dojem, že ty tu nemáš co dělat.“ „Jak myslíš, že se bude soudce dívat na někoho, kdo během necelého měsíce dovedl mému synovi dalšího, náhradního tatínka? Děvko!“ uchechtl se pobaveně. „Jdi do hajzlu, mladej, tohle se tě netýká.“ „Omyl, týká. Takže pokud někdo z nás vypadne, tak já to nebudu.“ Ustoupil ode dveří a pokynul mu k odchodu. „Okey… Christino, uvidíme se u soudu!“ „Tak to jsem asi zvoral, co?“ vydechl Louis šokovaně a já se mu rozbrečela v náručí.
Když odešel, a vrátila se mamka s Hope, zatímco Lucas byl někde v trapu, vše jsem mamce řekla. Byla otřesena a já se třásla následující dny, při otevírání dopisní schránky. Čekala jsem obsílku k soudu, nic však stále nepřicházelo a Adam, jako by zmizel z povrchu zemského. Harry se ukázal až na konci dalšího týdne. Už na televizní obrazovce jsem si říkala, že pohubl, ale na živo vypadal ještě hůř.
„Máš na mě chvilku?“ opřel se laxně o futra dveří. „Chvilku jo.“ Zasmála jsem se a vtáhla ho dovnitř. „Aleki?“ „Spinká.“ „Můžu za ním?“ rozběhl se do patra a já mu šla ohřát oběd. Bylo to zvláštní, cítila jsem se najednou celá… Jakoby po celou dobu jeho nepřítomnosti ze mě byla jen polovina. Vyšlapala jsem do patra. Harry ležel v posteli s Alexem na hrudi. Ten spokojeně spinkal a usmíval se. Vypadal, jako malá žába. „Umírám hlady!“ položil Alexe na bříško a vztáhl ruce k talíři. Hltal to, jako by týden nejedl a pak se znovu natáhl.
„Chyběls mi…“ usadila jsem se u něj na kraji postele. „Ty mně taky.“ Zapřejal jsem se dlaněmi o jeho hruď a naklonila se nad něj. „Jsi strašně strhaný.“ „Dám se do kupy, neboj.“ Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a sjel mi pohledem na rty. Tu noc zůstal s námi. Alex roztáhl bezzubou pusinku do úsměvu, okamžitě jej poznal a zvesela broukal.

„Přemýšlela jsem o nás.“ Stál další den v koupelně, s ručníkem kolem boků. Alexe si vzala máma na procházku – cesta do obchodu – a já měla možnost si s Harrym o všem promluvit. „Ano?“ měl v očích nejistotu. Objala jsem jej zezadu a líbla ho na lopatku. „Chci to s tebou zkusit.“ Prudce se obrátil, div jsem nedostala loktem. „Pokud mě teda dřív nezabiješ.“ Vyprskla jsem smíchy, přidal se a pak se sklonil. „Nebudeš litovat!“ jeho polibky byly chtivé, hladové a přitom něžné…

Než se mamka vrátila, měla jsem sbaleno. Harry si nedal vymluvit, že budu od teď bydlet u něj…

„Na ramínku, v předsíni.“ zamumlala jsem. Alex spal a Harry pobíhal po bytě v džínách a silně nestíhal. „Asi nevíš, kdy přijdeš, co?“ Smutně zavrtěl hlavou. "Dorazím hned, jak to půjde!“ Dveře bouchly a v bytě jsem víceméně osaměla.