Legilimens /HP ff/

5. Prasinky

Pozvání Remuse Lupina do Prasinek nakonec není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Melanie sice ví, že se Remusovi líbí, a tuší, že by její pozvání pravděpodobně neodmítl, i tak jí ale trvá pár týdnů, než se k pozvání odhodlá. Nakonec k tomu dojde jen pár dní před plánovaným výletem do Prasinek. Melanii se podaří odchytit Remuse při odchodu z knihovny. Podle dívčina očekávání chlapec souhlasí. Snaží se nedávat to tolik najevo, ale jeho myšlenky ho prozrazují - dívčino pozvání ho velmi potěšilo. Konečně ví, že o něj má dívka nejspíš taky zájem.

První prosincovou sobotu se tak Lucy s Remusem vydají společně do Prasinek. Oba jsou zpočátku dost nervózní, ale nakonec se jim společný den docela vydaří. Melanie si celý den po boku staršího nebelvíra užívá, ale nemůže si nevšimnout, že je Remus každou chvíli myšlenkami jinde. 

„Na co pořád myslíš?" nevydrží to už Melanie.

„Na nic," snaží se Remus zatloukat, ale Melanie moc dobře ví, že zrovna nic to není. Přemýšlí nad nimi - nad ním a Melanií. Líbí se mu v dívčině společnosti a na jednu stranu by s ní chtěl být, ale na tu druhou to nepovažuje za nejlepší nápad. Přeci jen se mezi ně plete jeden vlkodlak.

Měla by mu dívka říct, že jeho tajemství zná? Určitě by to vůči němu bylo fér. Ale asi mu zároveň bude muset vysvětlit, jak na to přišla. A Melanie si není úplně jistá, jestli chce někomu dalšímu svěřit svoje tajemství.

„Na co myslíš?"

Melanie se zamrkáním procitne ze svého zamyšlení. Podívá se Remusovým směrem a setká se s jeho pohledem. V tu chvíli se rozhodne.

„Musím ti něco říct."

Remus zmateně zamrká. Podivně vážný tón dívčina hlasu ho zarazí. 

„Dobře," souhlasí trochu zaraženě.

Melanie se rozhlédne kolem sebe. V této části Prasinek moc lidí zrovna není, i tak ale bude jistější, když půjdou někam více do ústranní.

„Pojďme někam, kde nikdo nebude."

Melanie vezme zaraženého Remuse za ruku a začne ho táhnout směrem ven z Prasinek. Zastaví se až před Chroptící chýší. Sem moc lidí nechodí. Remus se rozpačitě podrbe na hlavě. Vůbec neví, co má od Melanie očekávat. Co mu chce říct tak tajného, že to nikdo jiný nesmí vědět? A proč ho kvůli tomu odvedla zrovna k Chroptící chýši?

„Takže..." začne chlapec po chvíli rozpačitého ticha. „Co jsi mi chtěla říct?"

Melanie si nervózně skousne spodní ret, potom stočí zrak z Chroptící chýše, na kterou se doposud dívala, ke svému společníkovi a konečně chlapci sdělí, proč ho sem přivedla.

„Vím to."

Remus zmateně zamrká a nechápavě zkrabatí čelo. „Cože?"

„Vím o tvém tajemství."

Chlapcovou tváří na malou chvilku proběhne záblesk poznání, hned vzápětí se na jeho obličeji ale opět usadí maska zmatenosti. „Jaké tajemství? Nechápu, na co narážíš."

Leckoho by svou maskou Remus určitě oklamal, Melanii ale ne. Chlapcova mysl jí totiž nabídne dostatečný důkaz o tom, že chlapec ví moc dobře, o čem dívka mluví. 

„Vím, že každý měsíc nejezdíš za nemocnou matkou."

„A kam jinam bych asi jezdil, Melanie? Myslíš si, že by mě ředitel nechal odjíždět z Bradavic jen tak?"

„To si nemyslím."

„Tak vidíš. Jezdím-"

„Ty ale nikam nejezdíš, Remusi!" přeruší Melanie svého společníka, trochu prudčeji než původně zamýšlela. „Mně nemusíš lhát. Vím, že jsi vlkodlak."