Legilimens /HP ff/

2. Adrian

Melanie sice věděla, že se chce Adrian rozejít, o chvilku dřív, než chlapec konečně sebral odvahu a řekl jí to sám, i tak se ale na chlapcova slova nestihla nijak připravit a jejich ostří se teď dívce zaryje hluboko pod kůži.

„Proč?"

Adrianova mysl Melanii nabídne odpověď téměř okamžitě. V chlapcových myšlenkách se totiž objeví obrázek jakési mladé brunetky. Hned vzápětí chlapcovou myslí proletí několik dalších myšlenek týkajících se této dívky. Má někoho jiného.

„Prostě se chci rozejít."

„Je v tom někdo jiný?"

Melanie čeká, že chlapec přizná svou známost s neznámou brunetou, ale nestane se tak.

„Ne. Jenom si myslím, že nějaký bližší vztah mezi námi asi nemá smysl."

Melanie se zadívá do země. Nečekala, že si Adrian najde přes prázdniny někoho jiného. A navíc jí to ani nepřizná. Proto pořád tvrdil, že nemá čas, když se s ním chtěla sejít. Proto kolem ní ve vlaku jenom prošel.

„Fajn," dostane ze sebe nakonec dívka a vydá se ke schodišti. Cítí, jak se jí do očí derou slzy a nechce se před Adrianem rozbrečet.

„Počkej, Mel!" zvolá ještě chlapec a vezme Melanii za ruku, aby ji zastavil. Dívka se velice neochotně otočí čelem k čaroději.

„Ještě něco?"

„No..." Adrian se rozpačitě podrbe na zátylku. „Jen jsem chtěl, abys věděla, že i když spolu už teď nechodíme, tak můžeme zůstat přáteli."

Melanie se nad chlapcovými slovy zamyslí. Není si moc jistá, jestli by byla schopná se s Adrianem dál přátelit. Ublížilo jí, že si našel někoho jiného. Navíc jí o tom ani nebyl schopný hned říct. Vlastně toho není schopný ani teď. Může se s někým takovým dál přátelit?

„Promiň, Adriane, ale to asi nepůjde," odmítne Melanie Adrianovu nabídku přátelství a vytrhne svou ruku z jeho sevření. Potom se bez dalších slov otočí a vydá se po schodech nahoru, míří do nebelvírské věže. V tuhle chvíli se s Adrianem opravdu nechce dál přátelit. Vlastně ho teď nechce ani vidět.

Cestou se Melanie snaží nedávat najevo, jak moc ji rozchod zasáhl. Pomocí hesla se dostane do nebelvírské společenské místnosti, která je zatím úplně prázdná. Všichni jsou ještě na večeři. Vyjde po schodech do své dívčí ložnice, kterou sdílí s Lily a Marlene. Sedne si na svou postel.

Chvíli jen zírá před sebe. Poté jí začnou po tvářích stékat slzy. Nechápe, co špatného udělala, že si za ni musel Adrian najít náhradu. Nechápe, jak se vztah mezi nimi mohl tak najednou změnit. Po roce, který spolu s Adrianem strávili, takovou ránu pod pás rozhodně nečekala.

„Pozor!" vykřikne chlapecký hlas. Už je ale pozdě. Plavovláska sice zpozorní, ale nestihne už chlapci uhnout z cesty. Šestnáctiletý Adrian Morris, doposud sbíhající ve spěchu schody do druhého patra, do dívky prudce narazí. Oba se svalí k zemi. Plavovlásce přitom z ruky vyletí hromádka pergamenů, včetně domácího úkolu z přeměňování, který opožděně nesla profesorce McGonagallové, protože ho ráno zapomněla v nebelvírské věži. Pergameny se rozsypou po zemi.

„Nemůžeš dávat pozor?!" oboří se šestnáctiletá nebelvírka na mrzimorského chlapce, když se jí podaří znovu vydrápat na nohy. 

„Promiň. Nechtěl jsem tě srazit," omlouvá se hned Adrian, při tom si dívku konečně pořádně prohlédne. Jeho očima se mihne poznání. 

Melanie Williamsová očekává, že se v chlapcově hlavě objeví odpor a slova jako podivín, blázen, nebo něco takového, ale mýlí se. V Adrianově hlavě se místo toho zračí upřímná starost.