Legilimens /HP ff/

1. Do Bradavic

Sedmnáctiletá plavovláska se rozhlédne kolem sebe. Londýnské nádraží King's Cross je chvíli před jedenáctou dopoledne docela zaplněné lidmi, nikdo se ale nedívá dívčiným směrem.

„Můžeme," pronese dívka směrem ke svým dvěma společníkům. Poté sevře pevně v rukou vozík se svým kufrem a rozeběhne se přímo proti zdi mezi nástupišti 9 a 10. Hned za dívkou projdou přepážkou i její otec a mladší bratr. O okamžik později se všichni tři ocitnou na nástupišti 9 a 3/4, které je jako obvykle narvané k prasknutí.

„Děkuju za doprovod, už to zvládnu," usměje se dívka na svého otce.

„Opravdu, Melanie? Nechceš alespoň pomoct s kufrem do vlaku?"

Dívka zavrtí hlavou. 

„Tak dobře. Dávej na sebe pozor."

Čarodějka přikývne a na rozloučenou svého otce obejme. Poté se skloní i ke svému mladšímu bratrovi. Toho Bradavice čekají až příští rok. Také jemu věnuje jedno objetí.

„Budeš mi psát?" zeptá se chlapec.

„To víš, že budu," ujistí plavovláska svého bratra a rukou mu lehce rozcuchá vlasy. Chlapec si s ublíženým výrazem začne vlasy hned rovnat zpátky. Melanie se usměje. Potom vezme vozík se svým kufrem a vydá se k jednomu z vagónů. 

Mel?

Dívka se otočí za hlasem svého otce, ten dívku chvíli zamyšleně pozoruje. Nic ale neřekne.

Na tohle si musíš dávat pozor.

Plavovláska s povzdechem přikývne. Na tohle si opravdu bude muset dávat pozor, jestli nechce, aby ji ostatní považovali za ještě většího podivína než teď. Poté se dívka vydá zpět k vlaku. Vytáhne svůj kufr po schodech a zamíří uličkou směrem ke druhému konci vagónu, aby pro sebe našla nějaké volné kupé. Nikdo si jí moc nevšímá, jako obvykle. Párkrát ale zaslechne své jméno, když prochází uličkou dál a dál. Je už téměř na konci vagónu, když se jí konečně poštěstí najít volné kupé. Bez zaváhání otevře dveře a vleze dovnitř. Nadnášecím kouzlem dostane svůj kufr do jedné z horních přihrádek určených pro tento účel. Poté se posadí k oknu a zadívá se ven. 

Po chvíli hledání konečně spatří svou rodinu. Její bráška sedí otci na ramenou a mává. Vlak se začne rozjíždět. Melanie se usměje a taky zamává.

Zajímalo by mě, komu Williamsová mává. S takovým podivínem se přece nemůže nikdo kamarádit.

Tentokrát si dá Melanie pozor a neotočí se. Ví, že tahle slova nebyla vyřčena nahlas a pokud by se otočila na jejich autora, určitě by si tím v jeho očích moc nepřilepšila. Akorát by se stala ještě větším podivínem, než už je. Ono totiž nepůsobí na lidi zrovna dobře, když začnete odpovídat na věty, které nebyly vůbec vyřčeny. Když reagujete na něčí myšlenky, je to vždycky podezřelé. A to je právě ten důvod, proč se s Melanií Williamsovou ve škole moc lidí nebaví. I když teď, v sedmnácti letech, je Melanie už schopná ve většině případů rozeznat, zda na ni někdo doopravdy mluví, nebo o ní jenom přemýšlí. Když ale byla mladší, měla s tím dost velký problém. Není to totiž věc, kterou by se Melanie během svého života nějak naučila. S touto schopností, číst lidem myšlenky, se už narodila, ačkoli vrozený Nitrozpyt je dost vzácný. Než Melanie nastoupila do Bradavic, musela se naučit, jak se svým darem zacházet. Nebo spíš s prokletím.

Zase sedí sama. 

Dveře od kupé se otevřou. Melanie se nemusí ani otáčet, aby věděla, kdo vstoupil. Hlas její mysli příchozí dívku prozradí. Do kupé právě vešla Lily Evansová.