Clarke zhluboka dýchala a soustředila se. Její ruce pracovaly rychle a přesně.
Znala ty příběhy, plné bázně, obdivu, ale i strachu. Slýchávala je v každé vesnici, kam přišla léčit děti i stařešinu. Všichni o ní mluvili jako o bohyni, která vedla svůj lid ocelovou rukou, pevná ve svých názorech, tvrdá ve svých rozhodnutí. Ale každý z nich by za ni bez rozmyslu položil svůj život. Až tak jí byli oddáni. Dala jim totiž mír.
"Heda" vydechl bolestivě starý muž, kterému Clarke čistila tržnou ránu, táhnoucí se od ramene téměř až do středu hrudi. Zranění bylo povrchové. Pokud se nezanítí, muž bude v pořádku. Už je na lov příliš starý, jeho instinkty jsou věkem již znavené.
Clarke se na něj povzbudivě usmála a posunkem, který tak dobře znal, pochopil. Chtěla, ať vypráví dál. Ten příběh slyšela už snad stokrát a přesto ho milovala.
Podíval se na ni, a premýšlel. Tato dívka má v zemi jeho lidu dobrou pověst. Kam Hope vstoupí, tam vstoupí naděje na život. Tak jí říkají. Nikdo neví kdo je a odkud přišla. Ona si to také nepamatovala.
Lovci ji našli u divoké řeky Yoly, která je přirozenou hranicí mezi klany Dreykru a Trikru. Mysleli, že je mrtvá. Musela tam ležet již několik dní. Téměř vykrvácela. Vzali ji do nejbližsí vesnice a postarali se o ni.
Byla v zuboženém stavu. Její potlučený obličej a zbičované tělo křičelo o krutém zacházení. Nehty na pravé ruce měla strhané, chodidla probodnutá. Záda, zbičovaná do masa, hovořila jasně.
Mučili ji.
Rány se díky starostlivosti starce zahojily, zůstaly jen jizvy. Nejhůře to odnesla záda, která byla nesčetněkrát překřižována tenkými rudými paprsky. Jen zlehounka se začínaly podobat odstínu kůže mladé dívky.
Ale její mysl byla stále zraněna. Poté, co procitla, byla jako plaché zvířátko naříkající v agónii. Zotavovala se dlouho a on se o ni staral. Krmil ji jako nemluvně, udržoval ji v čistotě a trpělivě čekal. Byla velice mladá a velice krásná. Jiná, než kdokoliv, koho kdy ve svém životě potkal.
Vlasy jí zářily jako zimní slunce a ty oči, modré, jako hluboká voda divoké řeky. Její pohled byl však prázdný, bez života. Jako kdyby byla její duše ztracena.Stařec den po dni trpělivě učil dívku znovu chodit, držet lžíci, postarat se o sebe. Pomalu se vracela do života.
Stále si na nic nevzpomínala. Ale on tušil, kým je. Sobecky však o tom mlčel, chtěl ji ochránit, miloval ji jako dítě, které nikdy neměl.
Pomáhala mu s domácností v jeho skromném příbytku. Vařila, zašívala, udržovala oheň, sušila květy, lovila, starala se o záhony. Ráda s ním sbírala bylinky, a poté je kreslila barvičkami, které pro ni míchával z toho, co matka příroda poskytla. V tu chvíli vypadala šťastně. Ale nikdy nepromluvila.
Ve vesnici byl starý muž něco jako léčitel, Dochtra. Jmenoval se Lyko. Cítil, že jeho život začíná pomalu uhasínat a snažil se dívku naučit všemu, co umí a zná. Už teď poznala každou květinu, na kterou ukázal a dokázala z ní vyrobit mast nebo lék. Umně zašila ránu, vytrhla bolavý zub, srovnala zlomenou nohu, pomohla na svět přivést nový život a ten uhasínající připravit na poslední cestu. Ruce měla obratné a hlavu bystrou.
Získala si důvěru vesničanů a ti ji přijali mezi sebe. Byla jednou z nich. Postupem času k ní přicházeli lidé z okolních vesnic žádat o pomoc. Nikdy nikoho neodmítla, každého přijímala s tichým úsměvem. Díky Clarke se měli dobře. Lykovi se již třásly ruce, nebyl schopen v nich pevně udržet skalpel, nebo jehlu. Po čtvrté zimě učení už dívka jeho rady nepotřebovala a v nejbližších dnech se měla stát plnohodnotnou Dochtrou klanu Dreykru.