Ležela u ohně a odpočívala. Yvar jí dal dnes dost zabrat a vše ji bolelo námahou od neustálých pádů na tvrdou zem. Trénovali společně boj mečem. Zlepšovala se každým úderem, ale ani jednou ho neporazila. Po několika dnech na cestě byla celá rozlámaná. Jejich bojový oddíl čítal třicet mužů včetně jí. Musela jim být rovnoceným druhem ve zbrani, ne přítěží.
Když se loučila s Lykem, nabádal ji k opatrnosti. Říkal, nevíš, kdo jsi, nemluvíš, skrývej raději svou tvář a vlasy. Všude číhá nebezpečí.
Měla ta slova na paměti a raději se halila do kápě a skrývala pod šátkem svou tvář. Než odešla, vtiskl jí do ruky řetízek s medailonem se slovy, že je její. Když ji našli, měla ho kolem krku.
Zamyšleně hleděla do ohně a pohrávala si s přívěskem na krku. Co asi znamená ten ornament, co je na něm vyryt? Na dotek byl hladký, svými prsty objížděla rýhy stále dokola, ale nerozumněla jim.
K večeru ve vesnici panoval zmatek. Přicházela Heda se svými bojovníky. Clarke a ostatní její bratři, jak si mezi sebou říkali, byli jak u vytržení.
Mohou se k ní přidat už teď a společně cestovat na místo určení. Každý se s ní chtěl setkat, vidět svou velitelku na vlastní oči.
Clarke po tom také toužila, ale byla tak unavená, že zůstala v tábořišti, když ostatní zamířili do vesnice. Zůstali tu s ní jen dva bojovníci, hlídající tábor.
Zaslechla kroky a zpozorněla. Stoupla si, skryla svou tvář a tasila pomalu meč. Ze tmy se vynořil muž s dlaněmi vzhůru.
"Heda tě potřebuje, pojď." řekl, otočil se a rychlým krokem se vracel do vesnice.
Clarke tam chvíli jen tak stála, najednou rychle schovala meč, čapla svou brašnu a rozběhla se za mužem.
Lexa seděla na posteli a čekala. Dochtra je prý podivín, nemluví, ale má šikovné ruce. Bylo jí to jedno, poraněné dlaně ji také nezajímaly, může si za to sama. Potřebuje je však zahojené, aby v boji udržela meč.
Clarke teď stála se sklopeným zrakem před Indrou, která si ji podezíravě prohlížela. Odevzdala jí meč a obě dýky a rozpřáhla paže. Indra bloudila rukama po jejím těle a hledala skrytou zbraň. Když prohmatávala hrudník, na vteřinu se zarazila. Dochtra a žena? Zvláštní, pomyslela si. " Ukaž tvář!" štěkla na ni a Clarke se odtáhla, ruku přtisklou na šátek. Indra přimhouřila oči a chňapla po ní, ale Clarke ucukla.
Nakonec ženě podala brašnu a dovolila jí vstoupit do chatrče jako první a hned vešla za ní. Místnost byla potopena v šeru, jen jedna svíčka na stole rušila tu tmu všude kolem. Clarke stála na prahu a rozhlédla se. Na posteli rozeznala siluetu postavy.
"Nech nás." zazněl místností melodický tichý hlas a Clarke přejel mráz po zádech. V hlavě se jí rozezvučel ten hlas znovu a znovu jako ozvěna. Jakoby ho už někde slyšela.
" Nějak se mi nezdá, Hedo, zůstanu." odporovala Indra a překřížila si ruce na prsou.
"Odejdi." ozval se znovu ten krásný hlas tentokrát rozkazovačně a Clarke se rozechvěla.
Indra chvíli uraženě přeslapovala na místě a nakonec za sebou bouchla dveřmi. Clarke tam dál jen tak stála a nevěděla, co má dělat.
Stála proti té největší z největších. Vzduch jakoby byl nabitý pulzující silou, která vycházela s osoby sedící v šeru naproti ní.
Clarke se snažila prohlédnout tmou, rozeznala pouze odraz svíčky v očích, které ji pozorovaly.
"Pojď blíž." ozvalo se opět do ticha. Ach bože, ten hlas, co to se mnou je? Nemohu se hnout z místa.
Nakonec přemluvila nohy a nervózně se pohnula, vzala svíčku ze stolu a postavila ji k nohám velitelky. Poklekla před ní a zírala na přezky vysokých bot, které obepínaly silné štíhlé nohy. Neodvážila se na Hedu pohlédnout. Ta spustila své ruce a otočila dlaně vzhůru.
