Seděla opřená o kmen mohutného stromu a zírala na hvězdné nebe. Byla teplá, vlahá noc.
I tak si rukama objímala ramena a snažila se zklidnit své tělo, které se třáslo vyčerpáním, hladem a beznadějí.
Co teď? Co s tím vším má jako dělat? Nejraději by si vyhrabala díru v zemi a už nikdy nevylezla. Možná bude mít štěstí a roztrhá ji medvěd. Nebo bude chodit s odhalenou tváří a on ji už někdo podřízne, když je ta slavná Wanheda se smrtící silou.
Clarke se svým myšlenkám s podtónem šílenství nahlas zasmála a ruce zabořila do vlasů, které by si nejraději všechny vyrvala z hlavy.
Někde blízko ve tmě zapraskala větev.
Pocítila něčí přítomnost a ztuhla.
Postavila se a rozhlížela se kolem sebe.
"Tak pojď! Pojď si pro mě! Všechno je v háji a já tady klidně chcípnu! Je mi to jedno! Chápeš? Tak dělej! Na co čekáš?" Ječela hystericky do prázdna a z očí jí vyhrkly slzy.
Zavzlykala a poklekla na studenou zem, čekající na vysvobození v podobě smrti. Zavřela oči, odevzdaná, ale nesmířená, plná chaosu a bolesti.
Dočkala se.
V zátylku ucítila horký dech a tiché zavrčení se rozhléhalo kolem jejích uší. Přestala dýchat.
To je konec, pomyslela si. Po třech dnech trmácení bez cíle, po třech dnech blouznění a výkřiků do prázdna bude tady a teď rozthána na kusy.
Neodvážila se pohnout, čekala, stále bez dechu.
Zvíře opět zavrčelo, tentokrát výhružneji, a obešlo ji.
Měla jen pár okamžiků, než zaútočí.
Myslela na Lyka, Yvara a Less. Jejich tváře se jí mihly pod zavřenými víčky. Vzpomněla si na všechny ty tváře, které ji utkvěli v paměti, na živé i na mrtvé. Ach, kéž by si vzpomněla i na život předtím.
Poslední vzpomínka však patřila krásným hlubokým lesům. Tak moc si je teď přála spatřit, ztratit se v nich. Ta myšlenka ji bodla do srdce a Clarke se konečně nadechla.
"Kurva, ani umřít mě nenecháš?!"
Otevřela oči a zadívala se do těch zvířecích. Vlk se nad ní nahrbil a vycenil tesáky.
Jednou rukou rychle sáhla do boty, kde měla schovaný malý nožík a už cítila na svém krku zuby.
Zavřeštěla bolestí a bodla. A znovu. Vlk povolil stisk a zakňučel, v místě oka se mu řinula krev. Odskočil od své oběti a třepal zmučeně hlavou.
Clarke využila jeho nepozornosti, skočila na něj, chňapla ho za kožich a bodala zvíře do krku, dokud se pod ní nepřestalo svíjet.
Přetočila se na záda a zhluboka dýchala, oči upřené na nebe.
"Doufám, že tu nemáš kamarády. A nebo jo? Lovíte přeci ve smečkách." Hystericky se zasmála a vzdychla.
Překulila se na břicho a divoce těkala očima sem a tam, snažíce se prozřít tmou. V dáli zaskřehotal pták a jinak všude bylo ticho.
Zjitřené smysly pracovaly na plné obrátky. Pomalu vstala, přiblížila se ke stromu a začala šplhat po větvích. Její tělo protestovalo nad tou námahou a v krku jí tepalo jako o život. Teprve teď si uvědomila, že je raněná. Vyšplhala do bezpečí a usadila se na silnou větev doufajíc, že ji udrží. Rukou si přejela přes trhliny od zubů, aby tak zjistila vážnost poranění. Rány byly hluboké, ale vlk nestihl pořádně zkousnout. Jen o vlásek unikla smrti.
Utrhla kus nohavice a přitiskla ho na krvácející ránu na krku.
"Teď jsem už i vlkem políbena, další jizva z lásky." Zamumlala si pro sebe s pachutí hořkosti.
Vzpomněla si na Lexina slova.
Clarke byla schopna zabít v jednom okamžiku stovky nevinných lidí, aby tak ochránila ty své.
Lexa v podstatě udělala to samé, když před Mount Wheather přijala nabídku na osvobození svých lidí z hory, pokud odvolá útok.
Ale měly spolu bojovat bok po boku. Společně by dokázaly osvobodit Trikru i Skaikru. Lexa tomu ale zřejmě nevěřila. Zradila ji.
Chvíli jen tak zírala do prázdna a snažila si vstřebat tu vzpomínku. Setkání s Lexou spustilo kolotoč v její mysli.
Začala ji šíleně bolet hlava ztěžkla jí víčka. Hlavou se jí míhaly obrazy.
Jak stojí před obrovskou železnou bránou, tam pod horou, a Lexa se k ní otáčí zády a i s bojovníky odchází. Jak poté chytne páku a pustí radiaci v hoře a všichni umírají.
Najednou je ve vesmíru a pozoruje modrou planetu skrz nějaké okno a vedle ní stojí její matka a usmívá se.
Clarke cítí jak padá a otevře oči. Musela usnout. Už stihne jen před sebe natáhnout ruce a svým tělem prolamuje větve pod sebou. Tvrdě dopadne na zem a zalapá po dechu.
Zaskučela a snažila se bolestivě roztáhnout žebra, aby tak naplnila plíce vzduchem. Zamžourala do vycházejícího slunce a malými doušky lapala po kyslíku.
Chvíli tak zůstala a pokusila se pohnout. Větve utlumily pád, ruce a nohy spolupracovaly. Zahýbala hlavou a prohmátla si žebra. Vše je na svém místě.
"Doprdele ani zhebnout neumím." Vynadala sama sobě a pokusila se postavit.
Po pár vrávoravých krocích narovnala záda a postavila se zpříma.
Podívala se na mrtvého vlka a zadívala se do slunce. Dříve milovala východy slunce, tam, na svém kopci nad vesnicí. Kéž by nikdy neodešla, pomyslela si.
Zavřela oči a nechala se pohladit hřejivou náručí paprsků. Cítila, jak se jí dotýkají. Cítila měkké rty na těch svých a ladné tělo pod sebou.
"Vypadni z mé hlavy Lexo!" Zavrčela sama na sebe a vykročila směrem, kde tušila vodu.
Přidřepla k tůňce a zadívala se na odraz na hladině. Proboha, to nejsem já. Z hladiny na ni civěla cizí bytost. Zaschlá krev ve vlasech a tvářích, nespočet oděrek a ran na obličeji,rozseklé rty a krk proštychovaný jako cedník. Oči prázdné, podlité vlastní krví. Sama sobě naháněla hrůzu.
Umyla si ruce a hltavě pila. Pak si umyla opatrně obličej a šíji. Potřebovalo by to pár stehů, pomyslela si a vzdychla. Rozhlédla se a utrhla několik rostlinek, co se hladově natahovaly po vláze. Užmoulala je mezi prsty a vetřela je do ran po kousnutí. Alespoň nedostane infekci a lépe se to bude hojit.
Zchladila ještě rozseknuté rty a pořádně se napila. Utekla z vesnice a nic s sebou neměla. Teď si uvědomila, jak malou šanci má. Musí se zorientovat a najít cestu.
Postupovala lesem, sem tam utrhla jedlou bobuli z divokého keře a vkládala ji do úst. Lykovo učení se vyplatilo. Stejně bude muset lovit.
Mohla si vzít z vlka, ale to nechtěla, tak nějak cítila, že by ho zneuctila. Dal jí volbu.
Zvolila život. Pro pravdu.
Během těch několika dní cítila, jak se mění. Probouzelo se v ní spící já, probouzela se Clarke a Hope se pomalu nořila do stínu.
Clarke ji děsila.
Proč až teď? Po letech klidného života, naplněného péčí o ty druhé, přišel zmatek, smrt a..a Heda. Ona musela být ten spoustěč. Byla tím pomyslným klíčem k zamčené komnatě vzpomínek.
Až do soumraku se prodírala hustým lesem, než se před ní konečně objevila cesta. Chvíli zvažovala možnosti a zadívala se do ještě nejasných hvězd, hledajíce severozápad. Je na území Frodikru, za několik dní tímto směrem dojde k hranicím.
Tam se setká se svým lidem a dostane odpovědi. Tam se postaví svému já a bude čelit podstatě sama sebe.
Odhodila kápi a vykročila do přicházející noci.
