Klid narušovaly tupé rány dřeva o dřevo a rytmicky se rozléhaly do okolí. Smrákalo se a zimní stmívání rychle ubíralo denního světla.
"Znovu!" Křikla a odfoukla si pramen měděných vlasů z očí, roztočila hůl v rukou tak rychle, až z ní byla jen šmouha.
Clarke si odfrkla, a otřela si kapičky potu z tváře. Jazyk se jí žízní lepil na patro a bělostný sníh štípal do očí. To nemohly trénovat třeba v nějaké chýši? V suchu?
Zaujala obranný postoj a snažila se odhadnout další pohyb protivníka. Hůl, kterou křečovitě svírala, byla z těžkého dřeva a paže ji bolely námahou.
Khalida švihla holí, svižně se otočila kolem své osy a jedním přesným úderem pod kolena poslala Clarke k zemi.
Ta prudce dopadla na záda a mdle rozhodila rukama do hlubokého sněhu.
"Budeš tu spát?" S pobaveným úsměvem se tyčila nad Clarke a hůl zabodla kousek od její hlavy.
Podrážděně se zamračila, na protest si pohodlně založila ruce pod hlavu a zavřela oči.
"Jak myslíš, ale pokud přijdeš na večeři poslední, zbydou na tebe jen žaludky a střeva a oční bulvy.."
Clarke ve vteřině hmátla po své holi a zákeřně podrazila Khalidě nohy. Ta to nečekala a tvrdě dopadla na zem. Clarke neváhala, vyskočila a rozeběhla se, Khalida hned za ní.
"To si odskáčeš!" Funěla na její záda a snažila se ji chytit.
"Už nemůžu." Lapala Clarke po dechu, opírajíce se do kolen. Kouřilo se z nich jako z hrnce nad ohněm.
Život tu byl tak jednoduchý. Cítila se volná, bez starostí, snad i šťastná. Nic jí tu nechybělo.
Velice rychle přimkla k Nomádskému lidu a jejich zvykům.
Každé ráno vyrážela s ostatními na lov, zdokonalovala se v boji, naučila se vyrábět zbraně, léčila, kreslila, volně dýchala.
Zneklidňovala ji však Taira, která ji neustále sledovala. Vždy, když se setkala s jejím pohledem, zamrazilo ji nepříjemně v zádech.
Všechny se k ní chovaly s respektem, ale stále byla cizincem, Wanhedou, nebeskou dívkou. Některé ženy byly přátelské, ale ostražitost v jejich očí byla zřejmá. Nevěřily jí a ona nevěřila jim.
Děti ji však milovaly. Byly upřímné a bezelstné. Milovala tu jejich lidskou čistotu a pravdivost.
Pokaždé, po návratu z lovu, se na ni sesypaly a dožadovaly se její přítomnosti a pozornosti. Musela jim věnovat chvilku svého času a ony ji za to zbožňovaly. Vždy se s nimi usadila někam do tepla a vyprávěla jim zážitky z lovu, nebo vzpomínku z vesmíru, či popisovala nějakou technickou vymoženost, s kterou se nikdy nesetkaly.
Byly to chvíle, při kterých zapomínala na minulost a nemyslela na budoucnost.
Ona však věděla, že bude muset odejít a zůstanou jen vzpomínky na dětské tvářičky a život v osadě.
Khalida se na ni mile usmála, ďolíčky ozdobily její tvář a Clarke jí úsměv váhavě oplatila.
V tu chvíli již ale měla v obličeji hromadu sněhu a prskala ho kolem sebe.
Se smíchem doběhly do největší chýše v osadě, kde se všechny ženy setkávaly, besedovaly, řečnily a také společně jedly.
Zadýchaně doběhly k jednomu z dlouhých stolů a jedna druhé bránila se posadit.
Smály se jako malé děti a narušovaly tak poklidnou atmosféru před večeří. Několik žen je káravě okřiklo. Obě umlkly a jen po sobě kradmo šibalsky pokukovaly. Nakonec se usadily na volná místa naproti sobě.
Takovou bezstarostnost Clarke v životě nepoznala. Ani za těch několik let po boku Lyka a přátel ve vesnici. Všichni byli tak vážní, plni obav a strachů. Zde byl život úplně jiný.
